Můj průběh Covid-19

1. Pondělí 18.01.2021

Včera jsem se dozvěděl, že jsem ve čtvrtek (14.01.2021) byl v kontaktu s nakaženým, protože on dnes dostal pozitivní výsledek testu. Odpoledne mi začalo být trochu špatně. Myslel jsem si, že je to vsugerovaný, ale nebylo. Na zítra jsem objednaný na antigenní test. Teplota 37,6°C.

2. Úterý

Ráno jsem zavolal doktorce a popsal jí situaci. Bylo mi řečeno, že antigenní test je pro mě zbytečný a tak jsem se objednal na PCR test. Jdu zítra v 11:35. Mám rýmu a pomalu celý den prospím. Hlava mě bolí už druhý den. Bolí mě záda i kůže na zádech. Teplota 37,8°C.

3. Středa

Na odběru mi projeli obě nosní dírky. Je to můj třetí test. První PCR, pak antigenní a teď opět PCR. Rýma trvá, hlava povolila. Bolest zad a kůže trvá. Teplota 36,5°C.

4. Čtvrtek

Je mi docela dobře, asi zatím nejlíp. Někdy po jedné hodině odpoledne mi přišla SMS, že jsem pozitivní. Pak mi přišla další SMS z hygieny, kde byl i kód, který jsem zadal do eRoušky. Ten přišel asi ve 14 a měl platnost do 19, takže moc dlouho ne. Potom mi volala hygiena. Jsem v karanténě. Paní z hygieny byla strašně milá. Pak jsem si nadával, že jsem jí aspoň nepopřál hezký den a nepoděkoval. Musí toho mít spoustu a přitom dokázala být přirozeně a nevtíravě milá a příjemná. K večeru se mi začala zvláštně motat hlava. Tak trochu pocit na omdlení, ale ne na omdlení. Nedokážu to popsat. Prostě se cítím takovej, jak se říká, praštěnej. Nevyspalej. Nevím. Teplota není.

5. Pátek

Ten stav hlavy stále trvá. Jinak asi nic novýho. Akorát jsem cítím víc unavený. Přitom není z čeho. Ráno v puse sucho jak po flámu. Teplota není.

6. Sobota

Ráno novinka. Nos mám jak když bych si hrál na slona a nabíral vodu nosem. Rýma žádná. Přišel jsem o čich. V nose cítím jenom tu fiktivní, lehce pálivou vodu. Trochu pálí i v krku. Stejný pocit, jako když nateče voda do nosu. Pocit v puse po ránu stejný. Teplota není.

7. Neděle

V neděli se nic nedělá a tak k tomu přistoupil i můj organismus. Celou jsem ji prospal. Přestávky akorát na jídlo atd. Čich pořád není, akorát té "vody" je méně. Nos tolik nepálí. K večeru se přidává lehká bolest hlavy a jak novinka kašel. Teplota není.

8. Pondělí

Je to lepší. Čich možná zítra trochu bude. Zatím jenom takový náznak. Zatím pořád platí jak jsem doma říkal: "...dej mi klidně igelit. Když ho rozžvýkám tak je mi to jedno. Stejně nevím, co jím..." Hlava nebolí, ale začíná se zase trochu motat. Teplota není.

Nic se nějak nezměnilo, tak nemělo cenu psát každý den. Je další pondělí a tak nějaké shrnutí. 

Hlava se motá o hodně méně, ale prostě to trvá. Spavost je lepší, ale k normálu to má ještě daleko. Pokoušel se o mě kašel, ale byl to asi jenom pokus a mírná bolest v krku. Ale to byly jenom náznaky, doufám.

Pondělí 08.02.2021

Poprvé osobně k doktorce. Trvalo mi, než jsem tam došel, ale povedlo se. Udělali mi odběr krve, poslali mě na rentgen, EKG a echo. Protože si pořád stěžuju na to motání hlavy atd. Tak jsem rád, že si udělám kolečko a budu klidnější. 
Zamotala se mi hlava i tam, když jsem seděl na židli. Zrovna mi měřila tlak. Měl jsem 130/80 takže na mě spíš vyšší. Nechápu.

Úterý

Stručný popis.
Jdu na EKG. Sestřička na mě koukám, že mě tam doktorka posílá po covidu:
"No tak už pojďte, když jste tady." Po změření jí říkám, že ten druhý papír je také pro ni.
"To vás měli objednat oni."
"Mě řekli že vy."
"Vždyť mají taky pevnou linku." Po chvíli mě tedy objednala. Může to vypadat, že byla protivná, ale nebyla. Byla milá a štvali jí oni, protože to měli udělat.
Jdu na rentgen. Dávám žádanku: "Vy jste po covidu?" To už drží žádanku jenom dvěma prsty.
"Ano."
"Tak proč vás sem posílají? Pro nás jste infekční 21 dní."
Tak jí říkám, že to já netuším. Mám přijít odpoledne, to berou covidový pacienty. Doma se mi to rozleží v hlavě, tak když tam dorazím v určený čas, tak se potakám s někým jiným: "Dobrý den. Zítra je to 21 den od testu a 23 od příznaků. Vezmete mě třeba v pátek mezi necovidové pacienty?"
"A máte kašel, nebo teplotu?"
"Nemám."
"Tak vás můžu vzít po covidových až vyvětráme a vysvítíme to tady."
"Díky."

Přijdu v dohodnutý čas a narazím na paní z rána: "Vy jste měl přijít až v pět ne?"
"Ne. Teď. Byl jsem tady s covidovými a paní mi říkala, že mě vemete teď. Já klidně přijdu v pátek, abyste neměli problémy."
"Mě je to jedno, když vás vezmou..."
Jdu do převlékárny a tam je ta paní co mi říkala, že můžu přijít a udělá mi snímky. Do týdne je pošlou doktorce. Hotovo.

Korsika karavanem 2019, den sedmnáctý až dvacátý

Dnes nás čeká příjezd do kempu, kterému říkají tajný kemp. Je plánováno, že na tomto místě budeme až do konce.
Jedeme kolem místa, kterému říkají Rondanela, ale nejmenuje se to tak. Má to podobný název, ale ten si nepamatuji. Byli jsme dotázáni, jestli se tam chceme podívat. Je to pláž v zátoce a má to být pěkné. Tak jsme řekli, že to chceme vidět. Kdybych věděl, jaká tam vede cesta, tak jsem se na to vyprdnul. Cesta byla klikatá jako všude na Korsice, ale hlavně se stále zužovala. V pár místech se muselo stát a jedno auto zacovalo na širší cestu.
Když jsme dorazili na místo, tak bych litoval, kdybychom tam nejeli. Pláž je nádherná. Takovou jsem viděl jenom na fotkách z Karibiku. Bílý písek, opět průzračná voda. Bylo to vyšperkováno tím, že se blížila bouře a tak byla obloha pomalu černá. Krásný kontrast. Trochu se to povedlo i vyfotit. S prvními kapkami deště jsme odjížděli. Možná to byla ta bouře, která se přehnala přes Chalkidi a převrátila tam karavan.
Přijeli jsme do jejich nejlepšího kempu. A musím uznat, že byl opravdu dobrý a jiný. Pod kempem protéká řeka a je krásně teplá. Pomalu jak vana. Jsou tam udělaná jezírka z kamenů a v některých se dá i plavat. Od jejich minulé návštěvy, před třemi lety, se kemp zvětšil na jednou takový.
Na recepci nás přivítala slovenka a tak problém s jazykovou bariérou nenastal. Nasedli jsme s ní na elektrický golfový vozík a ona nás provezla kempem a ukazovala nám místa pro karavan. My jsme si našli místo v nové části. Vedle nás byly postavené dva velké obytné přívěsy. Jak nám na recepci řekla, tak v nich bydlí trvale jedna rodina. Zjistili jsme, že mají tři děti. Nejmenší jezdilo ještě v kočárku. Prostřední byla holka, která tam pobíhala s plínou. Že to byla holka jsem se dozvěděl od jejího otce, když jim zase utekla. Ptal se mě jestli jsem neviděl běžet dítě. Tak jsem mu ukázal směr a on řekl: "Crazy girl."
Jeden večer jsme vytáhli druhou deskovou hru a to This War of Mine. Je to inspirováno válkou v Jugoslávii. Hraje se za civilisty, kteří se snaží přežít. Shánějí jídlo, vodu a jiné zdroje. Brání své obydlí před lidmi, kteří jenom rabují atd. Když se do této hry ponoříte, tak ve vás nechá silný zážitek. Hrál jsem jí tak potřetí a tohle byl můj nejsilnější zážitek. Nebudu říkat o co šlo. Je tam hodně příběhů, ale nechci kazit zážitek.
Každý večer jsme grilovali. V kempu se mohlo grilovat, podle recepční, pouze na elektrickém grilu. Ale spousta lidí grilovala na plynovém grilu a tak jsme dělali večeře na našem ilegálním grilu na uhlí.
Skvělá byla např. plněná rajčata mletým masem. Koupili jsme velká rajčata, která se vydlabala a naplnila masem, které bylo dělané přímo do rajčat. Strašně dobré.
Každý večer bylo Korsické víno a bretoňský cider. Tento cider se nedá srovnat s tím, co se jako cider prodává u nás. U nás je to strašně sladký nápoj.
Jeden den jsme si udělali výlet do nejfotografovanějšího místa Korsiky, do města Zonza. Když jsme tam dorazili, tak jsme zjistili, že je ten výhled zarostlý, takže není nic vidět. Dali jsme si tedy kávu a jeli zpět do kempu.
Jednou jsme vyrazili na procházku potokem Kaskády du Polishelu. To bylo parádní. Byla to nejlepší procházka potokem, kterou jsme měli. Končili jsme u hlubšího jezírka. Tam končila i výprava Canyoningu. To je atrakce, kdy se sjíždí potok pomocí vlastního těla. Půjčí neopreny, boty a jede se. A tady byl takový skokánek. Zadržovali jim vodu. Pak si lehli na záda a pozadu jeli korytem a padali do vody. Možná bych si to někdy zkusil.
Nastal poslední večer na Korsice. Zítra nám odplouvá loď v 13:30 a tak jsme si stanovili budíček na sedmou. To je sakra brzy.

Korsika karavanem 2019, den dvacátý první

Ráno jsme vstali dle plánu. Balení máme nacvičené a tak nám to dlouho netrvalo. Po snídani jsme vyrazili kousek nad kemp, do jezírka v řece, které jsme viděli včera. Bylo krásně zelené, ale ne špinavé. Prostě hezky zabarvené. A hlavně - nikdo tam nebyl. Včera se tam nedalo zaparkovat a dnes? Dnes jsme byli sami. Asi to bylo tím, že bylo pondělí. Poslední koupání za námi jede se do přístavu. Nasazujeme kurz Bastia.
Přijeli jsme do města a šli na poslední nákup na Korsice. Na nákup věcí, které si chceme odvézt domů. Nějaké ty cidery, sýry, paštiku, víno, grilované kuře k obědu atd. Když jsme nakupovali, tak na střechu začal lehce bubnovat déšť.
Po nákupu jsme vyšli ven a začalo pršet trochu víc. Z místa z kterého jsme přijeli, se začaly tvořit mraky a tak to vypadalo, že bude poprvé (co jsme byli na Korsice) pořádně pršet. Hezky na rozloučenou, ať nám není líto, že odjíždíme.
Když jsme vykládali věci z košíku do auta, tak déšť začal houstnout. Do přístavu jsme to měli asi deset minut a trajekt odjížděl za víc než hodinu. Času spousta. Jak řekl Vlasta Burian: "Času cisterna." Jenže to by nesměl být na palubě člověk, o kterém se říká (no, on to o sobě také říká), že by mu vyrostl i trpaslík. Tedy mě!
Déšť houstnul a houstnul a k němu se přidal stále zesilující vítr. Nakonec vítr a déšť zesílili  natolik, že zcestovalejší část posádky prohlásila: "Tak takovýhle déšť jsme ještě nezažili!". To mi trošku zatrnulo. Když oni říkají tohle. Tak to asi není jen takový normální déšť. Po chvíli se mi ale ulevilo, protože dodali: "Tedy vlastně zažili. To jsme jednou byli v Thajsku a tam jsme jeli na motorce, když se blížil hurikán...". Cože???!!! Tak maminko. Zhluboka se nadechněte... To jsem nějak utekl, ale tohle mi to připomnělo. No nic. Zpátky do reality.
Pršelo už pomalu vodorovně a pořád to houstlo. Bylo méně a méně vidět. Blížili jsme se k tunelu, který vede k přístavu a je pod úrovní hladiny moře.
Přijeli jsme k němu.
Blikala červená světla.
Byla před ním závora.
Spuštěná.
Zavřeli tunel! Takže musíme jet jinudy. Paráda. Super! Jo, když se cestuje (se mnou) tak se pořád něco děje.
Když jsme jeli okolo vjezdu, tak bylo vidět dovnitř. Bylo tam docela dost vody. Chápu, že ho zavřeli. Kousek za námi vjelo do tunelu hasičské auto. Jeli čerpat vodu.
Navigace nás naštěstí vedla stále do přístavu. Z kopce se ale valila spousta vody a nebylo opravdu moc vidět na cestu a na značky ještě hůř. Asi v půlce cesty do přístavu se navigace rozhodla, že na to v takovém počasí dlabe a cílová značka byla ve starém městě a ne v přístavu. Žádné: "Přepočítávám." Nic. Prostě padla. A tak se začaly hledat značky. Tedy navigátorka hledala. Řidič měl plné práce s volantem a já se snažil udělat nějaké záběry mobilem.
Značky se ale přes přívaly vody špatně hledaly a když se našly, tak se četly s velký      obtížemi. Jako příklad uvedu komunikaci na jednom kruhovém objezdu.

"Kam mám teď jet?"
"Nevím. Hele, tady je nějaký ukazatel."
Řidič přibrzdil, aby bylo více času na identifikaci značky. Tím pádem se vrstva vody ze střechy přemístila na přední sklo.
"Tak ho tedy prosím přečti!"
"To bych ráda, ale přes tu vodní stěnu vidím... Tedy nevidím ani tu značku! Víš co, tak odboč."
A tak podobně.

Cesty se zužovaly až bylo místo pouze pro jedno auto. Naštěstí to byla jednosměrka. Pak jsme odbočili z rušné silnice na cestu, po které jelo jenom jedno auto. Naštěstí před námi. Bylo to malé osobní auto. Cesta vedla dolů - z kopce. Uprostřed kopce najednou auto zastavilo a začalo couvat.
"Co probohaživího blbne?!" vypadlo ze mně. My jsme tedy zastavili a couvat jsme odmítali. Něco ho tam dole očividně muselo vyděsit. Nás nic neděsilo. My jsme totiž přes ty přívaly vody nic neviděli.
Po chvíli pochopil, že se nehneme a tak začal sjíždět opět dolů. Podle bílého světla bylo jasné, že má stále zařazenou zpátečku. Když jsme dojeli dolů i my, tak jsme asi pochopili, co se mu nelíbilo. Zleva se z kopce valila voda, která dělala takovou pěknou vlnku přes sloupek.
My jsme to v pohodě jsme to přejeli a pokračovali k přístavu. Tedy snad. Blížili jsme se ke křižovatce ve tvaru T. Ten prcek to střihnul doprava. Přišel dotaz na navigátorku:
"Mám jet doprava, nebo doleva?"
Chvilka váhání. "Jede se doleva."
Tak jsme jeli. Po pravé ruce jsme mezi provazy deště viděli plachetnice, čluny atd. Byly vpravo, tudíž na správné straně. Navigátorka učinila správné rozhodnutí. Po pár metrech se na levé straně začaly objevovat restaurace. Eeeeee. Co to? Pak se po levé i pravé straně vynořil kovový plot. V hlavě mi naskočilo: "Jo tak to je v pohodě. Jsme na pěší zóně!"
Nastala jediná možná a správná reakce. Na palubě vybuchl smích. Přiznávám, že vnějšímu pozorovateli by mohl, od některých pasažérů, připadat ten smích trošičku hysterický. Třeba můj. V cestě se objevila taková plastová zábrana, kterou nám nová vlna posunula do cesty.
Řidič: "Radko? Projedeme?"
Radka otevřela dveře. Někdo vzal kýbl a nalil jí to v první sekundě za krk. A v sekundě druhé - z ní udělal Miss mokré tričko. Statečně na to nedbala a prohlásila: "Jasně. Máš tam nádherných osm až deset centimetrů."
"Ok. Díky." Jedeme dál. Vpravo lodě, vlevo zákazníci a zaměstnanci restaurací. Ti nás velmi pobaveně sledují. Nejspíš jim tam tak velké auto ještě nejelo. Je to lepší varianta než ta, kdyby měli v ruce telefon a volali policii.
Přesto každému z nás seděly v zátylku otázky: "Projedeme? Stihneme to? Nekončí ta cesta sloupkem? Nezúží se to tak, že se nevejdeme?" Měli jsme ale opět ze zadele kliku a zábradlí skončilo a my byli na silnici. Pěší zóna skončila. Po pár metrech jsme přijeli na známý kruhový objezd. Cestě do přístavu už nic nebránilo. Do odjezdu trajektu zbývalo necelých luxusních deset minut. Přijeli jsme včas a čekali ve frontě. Po nějaké době jsme se dostali na řadu. K okénku přistoupil pán ve žluté pláštěnce. Ukázali jsme mu plavenku a on nám ukázal, kam máme jet. Poděkovali jsme mu několika litry vody do obličeje, které jsme mu tam nahrnuli pomocí stěračů. On si toho ani nevšiml a šel k dalšímu autu. Byli jsme odbaveni a čekali na nalodění. Vítr a déšť ještě chvíli bičoval zemi a když to polevilo, tak jsme se šli podívat dopředu k bráně, abychom zjistili, a co se ještě čeká. Zjistili jsme, že naše loď ještě nepřijela. Kvůli vlnám ji nepustili do přístavu.
Za půl hodiny připlula. Tak jsme čekali, než začalo vykládání. Měli s něčím problém. Možná se jim posunula nějaká auta a narazila do sebe, nebo něco podobného. Prostě přístavní šuškanda. Nakonec se začalo vykládat. Auta vyjížděla, lidé vycházeli. Lidé vycházeli vysmátí, nikdo se nehroutil. Asi to bylo v pohodě.
Najeli jsme do lodi a opět to bylo jinak než jako vždy. Majitelé vozidla prohlásili, že je poprvé co jezdí s karavanem, tak nestojí na spodní palubě. Byli jsme navedeni za karavan a pak nás zvedli na plošině do patra. Zůstali jsme stát na výtahu a čekali na povolení vystoupit. Nikdo k nám nešel a tak jsme se podívali do karavanu před námi. Prázdný. Šli jsme tedy na palubu.
Trajekt vyplul s dvouhodinovou sekerou. To jsem zvědavý, kam až se nám podaří dnes dojet. Nemyslel jsem samozřejmě trajekt. Tam jsem měl celkem jasno v tom, že doplujeme do Livorna. Myslel jsem autem. Na plánované přespání v horách to nevypadalo.
Po vyplutí na moře se loď trochu kymácela, ale šlo to. Když jsme se podívali na meteoradar, tak jsme uviděli, že jedeme do bouřky. Začaly se dělat čím dál tím větší vlny, déšť zesiloval a viditelnost se zmenšovala. Radar nelhal. Jeli jsme do centra bouřky.
Seděli jsme na zádi a vedle nás pár rozjívených děcek. Jedna ukňouraná holčička náhle zmlkla. Já blbec se na ní zrovna podíval. Chytla se za břicho a dala ruku před pusu. Skrz prsty procedila obsah svého žaludku a sebe, tatínka a podlahu pokryla nedávno zakoupeným jídlem. Tohle nemám rád a tak jsem musel rychle odvrátit zrak, abych se nepřidal a personál nemusel čistit větší plochu.
Šel jsem se radši projít a koupit kávu. Chodilo se dost špatně. Když jsem seděl, tak mi to ani nepřišlo. Jít rovně prostě nešlo. Chvíli jsem plaval ze strany na stranu a s tím jsem počítal. Chvíli mi šálky s kávou putovaly ke stropu a pak k podlaze, ale donesli jsme je. Káva byla dobrá a silná. Já jsem při ní psal tyto řádky. Ostatní si četli.
Přistáli jsme v Livornu se zpožděním více než dvě hodiny. Loď vplula do přístavu a my koukali z oken a čekali až se loď natočí k molu zádí. Loď stála na místě, nic se nedělo, ale nás pustili do garáží. Čekali jsme, co se tedy bude dít. Na záď jsme z auta viděli. Byla zavřená a auta začala jezdit. Pak nás spustili dolů a my pochopili. Tato loď má otevírací i příď. Vyjeli jsme na italskou půdu.
Vyrazili jsme vstříc domovu. Kolem půlnoci se řidič stále odmítal vyměnit u řízení. Přijeli jsme na již druhou čerpací stanici, na které byla spousta parkovacích míst. Pro nás bohužel žádné volné. A tak se použila opět aplikace, která nám již jednou pomohla. Teď nám ukázala, že ve městě je velké parkoviště, které se dá použít ve dne i v noci. Jeli jsme tedy tam. Když jsme tam přijeli, tak tam již jeden karavan stál. Parkoviště to bylo velké, osvětlené a prázdné. Zaparkovali jsme na kraji u chodníku a napříč pruhy. Vedle nás byla nějaká velká a nízká budova. Zatáhli jsme okna a šli spát. Zítra bychom měli dorazit domů.
Tak dobrou noc.

Korsika karavanem 2019, den šestnáctý

Ráno poprchávalo. První voda z nebe za celou dobu. Všechno jsme v klidu sbalili a vyrazili k východu. Cesta byla úzká a tak jsem já a Radka navigovali. Než jsme dojeli k recepci, tak se pěkně rozpršelo. Bylo to ale příjemné a ani jsme tolik nezmokli.
Vyjeli jsme a ke slovu se poprvé dostaly stěrače. Ale jenom na chvíli. Jeli jsme na jižní konec Korsiky do Bonifacia. Nádherné městečko s pěkným přístavem a s domy, které jsou postaveny nahoře na kraji skály. Na balkon bych tam nešel.
Byla plánovaná projížďka na lodi. Rozmýšleli jsme si posloupnost akcí. Nejdřív si dát oběd a potom se projet na lodi? Zvítězil rozum a tak jsme se rozhodli jako první absolvovat loď, aby jsme náhodou to jídlo nevyhodili. Doslova.
Na loď jsme šli když už byla pomalu celá obsazená a na nás zbylo místo venku nalevo na zádi. Nejdřív se mi to místo nelíbilo, ale během plavby se ukázalo, že to bylo místo nejlepší.
Zajeli s námi do jeskyně, která má díru ve stropě v podobě Korsiky. Potom jsme viděli skálu, která je na jižním konci Korsiky a říká se jí kormidlo Korsiky. A opravdu tak vypadá. Dále jsme koukali na otvor ve skále ve tvaru Napoleonova klobouku a viděli ty domy na kraji skály, jak jsem psal. Parádní výlet.
Pak jsme si prošli přístav, kde byla, mimo jiné, velká plachtenice a pak připlula velká luxusní jachta. Jak jsme si našli, tak stojí přes 50 milionů dolarů a pro Beyoncé na ní uspořádal její manžel narozeninovou oslavu. Za půjčení dal 8,5 milionu, ale jenom korun.
Prohlédli jsme si město, pevnost i hřbitov. Korsika je samý kámen a tak jsou tady hřbitovy z hrobek. Nikomu se nechce kopat do kamene. Ty hřbitovy jsou prostě svým způsobem krásné.
Na přespání nás čekal čtyřhvězdičkový kemp. Byl pěkný, ale už moc mastňácký, nebo jak to nazvat. Měl všechno co má mít. Výlevky na vodu i chemický záchod, možnost načerpat vodu atd. Navíc měl velký a hluboký bazén, obchod, restauraci, minigolf, místo na grilování, tenisový kurt a možná ještě nějaké další zbytečnosti.
Minulý kemp, ten s divnou paní recepční, byl nejhorší. Tak nějak tou atmosférou. Uprostřed byla vilka s dvěmi schodišti, která se nahoře sbíhala. Prostě jako na zámku. Před ní bylo jezírko s fontánkou. Působilo to na mě, jako sídlo drogového bose z Jižní Ameriky. Tedy jak to znám z filmů. Nejlépe na mě působil, dokonce byl i nejlevnější, kemp s vyhlášenou pizzerií.
Tady jsme si po koupeli a po večeři dali pokračování filmu. Tedy pokračování. Radka ho minule neviděla a tak jsme ho dali od začátku. Dostali jsme se o kousek dál a šli jsme zase únavou spát.

Korsika karavanem 2019, den patnáctý

Ráno jsem vylezl z karavanu a noční návštěvník tam už nebyl. Naše auto bylo také v pořádku. Měli jsme všechny pneumatiky a ani posprejované nebylo. O tom se mi totiž zdálo. Po snídani jsme si dali ještě ranní koupel v parádních vlnách a jelo se dál.
Jeli jsme do Sarténe. Krásné malé městečko. Zaparkovali jsme a viděli jsme místo, kam jsme chtěli jít. Přes údolí bylo náměstíčko a tam na nás čekaly zmrzlinové poháry. Na nich už tady totiž byli a tak se s námi o ten požitek taky chtěli rozdělit. Dali jsme si dva a ochutnávali je. Byly oba moc dobré a krásně nazdobené. Po tomto kulinářském zážitku naše cesta poračovala.
Náš cíl byl kemp, který měl mít kvalitu odpovídající ceně. Akorát sociální zařízení nezískalo mnoho bodů. Po příjezdu jsme šli jako vždy na recepci. Tam byla paní, kterou jsme tak nějak obtěžovali, nebo měla jenom takový výraz v obličeji. Někoho mi připomínala.
Našli jsme si místo, zaparkovali a šli se vykoupat dřív, než zavřou bazén. Ten byl příjemný a voda teplá. Měli v něm hozené čtyři plastové tyče, které se používají na to, aby člověka nadnášely, když si chce odpočinout. Takže jsme si dali jednu pod hlavu a druhou pod nohy a nechali se nadnášet.
Po večeři jsme si přes projektor tabletu pustili na bok karavanu film s názvem Korsický případ. Nikdo z nás tento film neviděl. Je to dobrá komedie a je ještě lepší pro toho, kdo na Korsice byl. Aspoň si to myslím. Hraje tam Jean Reno a vyhodili mu tam do povětří restauraci. Byla to ta, v které jsme si dávali zmrzlinové poháry. Pak tam na tom pidináměstíčku přistával vrtulník. Nechápu, jak se tam vešel.
Únava nás zmohla a tak jsme šli v půlce filmu spát.