Vo pupíček

Krásně jsem se prospal. Protahuju se na lehátku a zjišťuju, že určitě nejsem mrtvej. Všechno mě bolí. Tak se mi to nezdálo, že ty mise byly náročný, nebo jsem jenom zlenivěl. Budu si muset upravit program a zlepšit si fyzičku.
Otevírám Galnet. Nic nového. Tedy nic důležitého pro mě. Mocenské hádky jsou na denní pořádku. Thargoldi, neThargoldi. Ale hlavně žádné zprávy o nově napadaných stanicích. Tedy v Galnetu o tom není ani písmenko. Nabízí se tedy ještě ta varianta, že se Thargoldi "zlepšili" a o napadení stanice neměl už kdo podat hlášení. To by bylo ale hodně

Rutina

Ke stanici 49 je to pár světelných minut. Takže šup do hyperprostoru a hop ven. To se člověk ani nerozkouká. Oznámil jsem stanici svoji přítomnost a oni mi přidělili přistávací plochu. Opět prolétám vraty do té výhně. Trosky poletují stanicí, narážejí do sebe a odrážejí se. Nejenže musím spěchat na přistávací plochu, abych minimalizoval poškození lodi, ale musím sledovat i ty trosky. Některé létají docela rychle a nepředvídatelně se odrážejí. Od nich poškození nehrozí, štít by mě ochránil, ale kdyby

První várka

Kontakt. Přistál jsem. Rychle do hangáru, tam to ještě trochu funguje. Hlášení o zvyšování teploty ustaly. Připojuji se na systém stanice a vybírám pasažéry. To je pěkně blbá práce a pocit. Ale když se soustředím jenom na čísla, tak je to v pohodě. Aspoň tohle vymysleli dobře. Nevím podle jakého klíče jsou rozdělení, ale nezajímá mě to. Možná to brali podle velikostí pasažérských kabin, ale fakt netuším. Já jsem opravdu rád, že vidím jenom čísla a nevidím konkrétní lidi.

Tady to vypadá.

Systémy pro skokový motor nabíhají. Ještě pár sekund a cesta může začít. 3....2....1.....zážeh. Hvězdná obloha se pohnula. Z teček se staly rozmazané pruhy, které jsou všude kolem mě. Mířím do středu kruhu pře s sebou. Uběhlo pár minut a vyskočil jsem z meziprostoru. Přede mnou žhne žlutá hvězda.
Pohyb po vesmíru je vymyšlen tak, že se skáče od jednoho majáku k druhému. Tyto majáky se umísťují u hvězd. Lidstvo totiž disponuje technikou, která umožňuje čerpat palivo z hvězd. Nejde to ze všech. Jde to jenom z určitých druhů. No a z tohoto důvodu jsou umísťovány majáky u

...a už letím

Přišlo mi, že jsem oči zavřel teprve před chvílí. Světla v kabině už zase svítila a budík se snažil, aby mě přivedl zpět do světa živých. Což se mu právě povedlo. Nesnáším ho!!
V komunikátoru mi blikala nová zpráva. "Vaše požadavky byly splněny. Loď máte připravenou. Šťastný let."
Tak jo. Už není nač čekat. Záchrana lidstva, tedy jeho části, na mě už čeká. Zaplatil jsem za pobyt a vyrazil do hangáru č. 18. Po chodbách stanice pořád někdo pobíhal. Do včerejška to byl

...já se připravuju...

Doběhl jsem do skladu. Už tam pár pilotů čekalo. Stoupnul jsem si do fronty a čekal až na mě přijde řada. Což bylo vlastně super. Mám čas si to v klidu promyslet. No v klidu. V relativním klidu. Jinak jsem nervózní jak raketa, před doplněním paliva. Né, že bych žádnou stresovou situaci ještě nezažil, ale tohle je jiná. Tady to vypadá, že půjde o kejhák tak nějak všem.
Takže co musím udělat. Co jsem se dočetl na Galnetu, tak se pilotům doporučuje montáž chladičů. On je takovej speciální chladič.

Pomozte všichni, kdo můžete...

Světla v kajutě se rozblikala přesně ve stanovenou dobu. V ten čas, který jsem si nastavil včera večer. Mám rád když věci fungují jak mají. Protáhnul jsem se a spustil nohy z postele. Ještě než vyrazím na snídani, tak se podívám co je nového. Dělám to tak každé ráno, na každé stanici. Prostě je to zvyk a ty se mají dodržovat. Mám rád rituály. Život pilota samotáře má svá pozitiva i negativa, jako asi vše v tomto známém vesmíru a možná i v těch neznámých.