V komunikátoru mi blikala nová zpráva. "Vaše požadavky byly splněny. Loď máte připravenou. Šťastný let."
Tak jo. Už není nač čekat. Záchrana lidstva, tedy jeho části, na mě už čeká. Zaplatil jsem za pobyt a vyrazil do hangáru č. 18. Po chodbách stanice pořád někdo pobíhal. Do včerejška to byl
neobvyklý stav, který se díky Thargoldům změnil. Stanice pulsovala životem. Doufám, že to tak zůstane až se vrátím. Tedy jestli se vrátím.
Nejdřív zachráním co nejvíc lidí to půjde. Potom - potom pomůžu navozit materiál na opravu poškozených stanic a pak. Pak jim nakopeme prdel, nebo co to maj. Zatím vlastně ani nevíme jak vypadají. Známe jenom jejich lodě. Mě to osobně tedy stačí. Jednou jsem se s nima už setkal. To vám musím říct. Brrr.
Vyskočil jsem v jednom systému u Plejád. Bylo to blízko jedné neobyvatelné planety. Po výskoku se mi mohly přístroje zbláznit. Snažil jsem zjistit, co je toho příčinou. Zjistil jsem to prakticky ihned, díky jedinému pohledu z okna ven. Všude poletovaly trosky Imperiálních lodí. Ne jenom malých typů, ale i větších křižníků. Vypadalo to, jakoby je někdo najednou rozšlápnul. Byly blízko u sebe. Někdo jim nedal šanci. Celá ta mrazivá scéna plula v nazelenalém mraku, který se zvolna rozpínal a řídnul. Scénu osvětlovaly pouze reflektory mojí lodi. Po troskách jiné než Imperiální lodě jsem pátral marně.
Najednou se ozval v kabině zvláštní zvuk. Já vím, já vím. Taky jsem chodil do školy. Vzduchoprázdnem se zvuk nešíří, ale ten zvuk tam byl. On to byl spíš ZVUK. Pár kilometrů (prostě kousek) od mojí pozice, něco vyskočilo z meziprostoru. Tohle dělalo ten ZVUK. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl. Hned mi došlo, že tohle člověk nevytvořil!!! O Thargoldech jsem už v té době nějakou šuškandu slyšel, ale nikdy jsem žádnou loď neviděl. Loď se natočila se směrem k troskám Imperiálních lodí a tím pádem i ke mě. Ta loď byla kruhová, ale čistý kruh to nebyl. Někde jsem podobný tvar už viděl. Jo už vím kde. Ve starých záznamech. Na Zemi se tomu říkalo květina. Prý to byly hezké věci, příjemné. Což jsem o tomhle říci nemohl ani náhodou. Začali skenovat trosky a přitom generovali ještě děsivější ZVUK. Krčil jsem se na pilotním křesle a doufal jsem, že tím zmenšuju i moji loď. Ušetřil jsem i spoustu kyslíku, protože jsem ani nedýchal. Skenovací paprsek olíznul i mě. Dal jsem ruku na zbraňový systém i když jsem tak nějak podvědomě tušil, že bych je mými zbraněmi, tak maximálně rozesmál. Tedy jestli jsou schopni se smát.
Pak jsem si všiml, jak se na spodní straně jejich lodě, začíná hromadit nějaký druh energie. Když jsem viděl jak rychle narůstá, tak jsem možnost úniku zavrhnul. Motory na skok tak rychle nepřipravím. Skončil jsem! Potom zazářilo jasné světlo. Začal mě strašně svrbět nos. To bylo pozitivní. Já ŽIJUUUUUU! Buďto mě neviděli, nebo jsem jim za to nestál. Věřím spíš tomu druhému.
Takže tohle byla moje zkušenost s Thargoldy. Teď se letím podívat na výsledky jejich "práce". Jdu zkusit zachránit co nejvíc z těch, kteří setkání s nima přežili. S těmito myšlenkami jsem dorazil k "mému" hangáru č.18. Dveře se otevřely a tam už na mě čekala moje loď. Je to typ ASP Explorer. Pak vlastním ještě jednu. Je to typ Cobra. Tu jsem si nechal spíš z nostalgie. Pro mě má větší cenu, než mi kdy kdo za ni dokáže nabídnout. A i přes kvality ASPéčka, je to prostě nejrychlejší loď v které jsem seděl.
Prohlídnul jsem si důvěrně známou loď a koukám, že ji budu muset obnovit nátěr. Zaslouží si to. Touhle výpravou si na to nevydělám. Snad mi za to zaplatí aspoň palivo a případné opravy. Ale je mi jasné, že jde o charitativní akci. Jenom doufám, že aspoň piráti dají pokoj.
Otevřel jsem dveře do lodi a ovanula mě známá vůně. Někdo by možná řekl, že je to smrad, ale v mé přítomnosti to neřekne nikdo. Posadil jsem se do křesla a zadal koordináty ke stanici 49 v systému Aerys. Zapnul jsem systémy lodi. Než naběhnou, tak mám chvíli času. Zvednul jsem se a šel do kajuty. Oblékl jsem si bojovou kombnézu. Šel jsem zkontrolovat kabinu pro pasažéry. Nebyla nejnovější, ale za tu cenu a pro ten účel jsem nic jiného nečekal. Kdo se chce zachránit, tak si musí nějaké to nepohodlí připustit. Když to nedokáže tak: "...sbohem pane (paní). Počkejte si na jiný kočár, jestli přiletí..."
Tak. Sedím v důvěrně známém křesle. Rukavice dotaženy, přilba nasazena, koordináty zadány, systémy zapnuty.
"Tady CMDR Forrest. Žádám o povolení k odletu. Hangár č. 18."
"Tady letový dispečer stanice. CDMR Forreste povolení k odletu povoleno. Na opuštění stanice máte osm minut, potom budete zničen. Přeji šťastný let a příjemný den. Dispečer konec."
"Tady CMDR Forrest. Rozuměl jsem. Díky a konec."
Někomu to může připadat kruté a drsné, ale je to standardní odletová a příletová procedura. Poté co bylo toto varování párkrát splněno, tak se provoz ve všech stanicích "nečekaně" urychlil.
Chystám se už opustit stanici, ale celou šířku příletového koridoru zabrala obchodní loď. Musím počkat. Zbývají mi ještě čtyři minuty. Času dost. Konečně mi přeplula nad hlavou. Minuta a půl. Čas letět. Úplně jsem cítil, jak mě vnitřní obranné automatické zbraně zaměřují. Není to příjemný pocit. Není. Jsem venku. Motory nabíhají a už letím...
Žádné komentáře:
Okomentovat