Jak jsme léčili svět (Pandemic)

Čas vánoční, čas setkávání. Tak tomu bylo i o těch posledních. Sešlo se nás dost a mimo jiné jsme opět hráli i deskové hry. U mě letos zvítězila jedna, kterou jsme hráli poprvé a o ní bude dnešní příspěvek.

Tato hra se jmenuje Pandemic. 

O čem to je?

Učení je zábava?

Je možné že to někdo tak má. Já tedy ne. Jsem v ložnici. Jsem sám. Vedle v obývacím pokoji je návštěva. Slyším jak se baví. Z místnosti se často ozývá smích.
Já držím v ruce knihu. Píše se v ní o tom, jak Zemi postihla Zombie apokalypsa. Vedle na hromádce leží pár komiksů. Nevím co mám číst dřív. Samé zajímavé věci mám kolem sebe.
A tamhle v rohu je další zajímavá věc. Kytara. Za posledních pár týdnů jsem se naučil docela dost. Už konečně začínám mít otlačená bříška prstů. Našel jsem si na mobilu program, který používá mikrofon mobilu a poslouchá, co se hraje. Pak to vyhodnocuje a navrhuje další lekce. Už jsem docela pokročil.

Trable s časem

Sobota

Dnes jedeme na návštěvu. Venku je zima - konečně. Krásně napadaný sníh. Auto stojí před domem a je pod sněhem jako v peřince. Tedy aspoň doufám. Jsem doma sám a drahou polovičku naberu cestou. Na místě vyzvednutí mám být před třetí hodinou. Mám to pěkně naplánovaný, aby mi to vyšlo.
Zvoní telefon:
"Ahoj. Nezapomeň pro mě přijet."
"Jasně, mám to naplánovaný."
"Ať tady nemrznu jako minule."
"Neboj."
"Vyjdi tak ve třičtvrtě na tři."
"Jasněěěěě (otráveně). Říkám, že to mám naplánovaný."
"Tak jo."
Pohled na hodiny. "Koukám, že abych tedy hned vyšel." Na hodinách je čtyřicet.
"Ok. Ahoj."
"Čau."
Tý, jo. Jak je to možný. Sakra. To to uteklo. Prdlajz správně naplánovaný nestíhám. Rychle se obléct a mazat. To jsem si říkal, jak se v klidu oholím atd.
Letím před barák. No jasně auto zapadaný sněhem. Otevírám kufr. Naštěstí je tam od loňska schované košťátko. Ometám auto. Hotovo. Sedám dovnitř a zasunuji klíček. Pár rychlých modliteb. Otáčím klíčkem a auto nastartovalo. Uf. Jedu. Mám to jen tak tak . Koukám na hodiny v autě. Je za tři minuty celá. Koukám znovu. Cože?! Je sice za tři minuty celá, ale ne třetí, ale druhá hodina. Čas jsem v autě měnil, takže je tam správně zimní. U školky dávám levý blinkr a jedu domů. Přišel jsem domů a měl jsem čas na vše co jsem potřeboval.

Středa

Včera jsem se byl podívat na zimní bundu - opět. Mají slevy, ale i po těch sleva to jsou ceny, že zimní bundu nepotřebuji, protože se vždycky orosím. Pár jsem si jich vyzkoušel a nakonec jsem se vrátil k té první. No bundě, spíš kabát. Poslal jsem fotku k posouzení a domluvil se s prodavačkou, že mi jí do středy (dnes) schová. Ptal jsem se dál:
"Do kolika máte zítra otevřeno?"
"Do pěti hodin."
"Hmm, tak to mám stejně. Máte polední přestávku?"
"Ano, máme. Hodinu." Byl mi sdělen čas přestávky - od půl do půl.
"Aha, tak to mám také stejně. No já to nějak udělám. Děkuji."
"Prosím. Na shledanou."
"Na shledanou."
Je středa. Jsem po obědě a mířím k obchodu. Je 12:05 a oni otvírají až v půlu. Tak se jdu tedy projít. Jdu do trafiky a po dlouhé době si kupuji Sportku. Pomalým krokem se vracím. Postávám na místě a cpu se na sluníčko, ať mě hřeje. Uplynulo deset minut a mě je zima. Jdu blíž a koukám, že dveře do obchodu nejsou úplně zavřené. Vypadá to, že není zamčeno. Na dveřích je lístek s dobou přestávky. Hm, od půl do půl. Jdu blíž a zkouším dveře. Zatlačím na ně a ony se otevřou. Vidím prodavačku:
"Dobrý den. Už máte otevřeno?"
"Dobrý den. Ne už ale ještě chvilku."
"Máte přestávku od půl dvanácté do půl jedné, ne?"
"Ne. My máme polední pauzu od půl jedné do půl druhé." Pohled na dveře. "Na dveřích to máme správně, ne?"
"Ano máte. Jdu si pro tu bundu...."

Tady je něco špatně. A hodiny to nejsou. Ty přístroje pracují správně na rozdíl od...