Erik se probouzí v nemocnici. Z posledních sedmi dnů svého života si vůbec na nic nevzpomíná. Až příchod nečekané návštěvy způsobí, že se mu z paměti vynoří první mlhavá vzpomínka. Od tohoto okamžiku se Erikovi postupně začínají vybavovat jednotlivé události…
Úterý (-7 dní)
Přišel jsem ze školy, batoh letěl do rohu pokoje. Venku bylo hezky a tak jsem zalovil ve skříni, vyndal věci na kolo a vyrazil ven. Nádherně jsem si protáhnul tělo a provětral hlavu. Usnul jsem jak špalek.Středa (-6 dní)
Dneska zase dlouhý den. Ale nějak jsem to přežil a už jsem na cestě domů. Ve vlaku seděla pěkná holka a tak jsem se osmělil a oslovil ji. Nevím kde jsem vzal tu odvahu. To asi to jaro mi dodalo odvahu. Než jsem vystoupil, tak jsem ji požádal o telefonní číslo. Světe div se! Místo pohrdavého úsměvu nebo fyzické inzultace jsem dostal telefonní číslo a příslib zítřejší schůzky. Zítra poznám jestli se mě chtěla jenom zbavit a to číslo je vymyšlené.Čtvrtek (-5 dní)
Vleče se to
vleče. Čas se dneska táhne jako med. Nakonec se ale kýžená hodina
dostavila a já mířím domů. Po jídle beru telefon a se zatajeným dechem zadávám
číslo, které jsem včera dostal. Pět sekund, deset sekund, dvacet, třicet a pak –
nic. Hmmm. Já blbec myslel, že mám šanci. Na nic nemám náladu. Pustil jsem si
aspoň hru a vyřádil jsem se ve virtuálním prostředí.
Pátek (-4 dni)
Víkeeeeend.
Paráda. Pomalu tři dni volna. Ozvali se kámoši a prej : „…co s načatým večerem?...“
No slovo dalo slovo a my vyrazili do víru maloměsta. Vymetli jsme několik
podniků. Večer se vydařil.
Sobota (-3 dni)
Ježišimarja,
dejte mi někdo náhradní hlavu. Platím zlatem. Proč musí člověk za dobrou náladu
platit takovouhle strašnou daň. Jde na mě filozofování. Blik. Najednou je
sobota podvečer. Zvoní telefon: „Ahoj. - Jsi to ty ten z vlaku??“ Polykám na
prázdno: „Ano to jsem já.“ „Promiň, že se ozývám až teď. Rozbil se mi mobil a teprve dneska jsem sehnala jiný. A tak volám až teď. Promiň.“ Pěkně jsme si popovídali
a dali si na zítra schůzku. Usínám na bílém obláčku. Endorfiny ze mě můžou čepovat.
Kocovina je pryč.
Neděle (-2 dni)
Večer, ať už
je večer. Večer se dostavil a já se dostavil na určené místo a ona se za
chvíli dostavila též. Večer proběhl báječně, a – no prostě mááám
holkuuuu a to takovou, že mi ji musí všichni závidět.
Pondělí (-1 den)
Maturita
začíná. Dneska první písemné testy. Schůzku máme domluvenou na čtvrtek až bude
klid. Stejně nemám na nic jiného myšlenky.
Úterý (současnost)
Poslední na co
si vzpomínám je, že jsem otevřel didaktický test od CERMATu. Pak mám mlhu.
U postele
stojí kamarád a doplňuje mi skládačku: „Zrovna jsem se na tebe podíval, protože
jsem chtěl vědět, jestli to zadání myslí opravdu vážně. Ty jsi koukal nevěřícně
do papírů. Pak si zvednul ruku jako kdybys chtěl bouchnout do stolu a potom si
se jako hadrová panenka sesunul pod stůl a při tom ses pěkně praštil do hlavy.“ No a to je můj příběh. Naštěstí mi to už naskakuje.
512 slov
Žádné komentáře:
Okomentovat