Korsika karavanem 2019, den sedmnáctý až dvacátý

Dnes nás čeká příjezd do kempu, kterému říkají tajný kemp. Je plánováno, že na tomto místě budeme až do konce.
Jedeme kolem místa, kterému říkají Rondanela, ale nejmenuje se to tak. Má to podobný název, ale ten si nepamatuji. Byli jsme dotázáni, jestli se tam chceme podívat. Je to pláž v zátoce a má to být pěkné. Tak jsme řekli, že to chceme vidět. Kdybych věděl, jaká tam vede cesta, tak jsem se na to vyprdnul. Cesta byla klikatá jako všude na Korsice, ale hlavně se stále zužovala. V pár místech se muselo stát a jedno auto zacovalo na širší cestu.
Když jsme dorazili na místo, tak bych litoval, kdybychom tam nejeli. Pláž je nádherná. Takovou jsem viděl jenom na fotkách z Karibiku. Bílý písek, opět průzračná voda. Bylo to vyšperkováno tím, že se blížila bouře a tak byla obloha pomalu černá. Krásný kontrast. Trochu se to povedlo i vyfotit. S prvními kapkami deště jsme odjížděli. Možná to byla ta bouře, která se přehnala přes Chalkidi a převrátila tam karavan.
Přijeli jsme do jejich nejlepšího kempu. A musím uznat, že byl opravdu dobrý a jiný. Pod kempem protéká řeka a je krásně teplá. Pomalu jak vana. Jsou tam udělaná jezírka z kamenů a v některých se dá i plavat. Od jejich minulé návštěvy, před třemi lety, se kemp zvětšil na jednou takový.
Na recepci nás přivítala slovenka a tak problém s jazykovou bariérou nenastal. Nasedli jsme s ní na elektrický golfový vozík a ona nás provezla kempem a ukazovala nám místa pro karavan. My jsme si našli místo v nové části. Vedle nás byly postavené dva velké obytné přívěsy. Jak nám na recepci řekla, tak v nich bydlí trvale jedna rodina. Zjistili jsme, že mají tři děti. Nejmenší jezdilo ještě v kočárku. Prostřední byla holka, která tam pobíhala s plínou. Že to byla holka jsem se dozvěděl od jejího otce, když jim zase utekla. Ptal se mě jestli jsem neviděl běžet dítě. Tak jsem mu ukázal směr a on řekl: "Crazy girl."
Jeden večer jsme vytáhli druhou deskovou hru a to This War of Mine. Je to inspirováno válkou v Jugoslávii. Hraje se za civilisty, kteří se snaží přežít. Shánějí jídlo, vodu a jiné zdroje. Brání své obydlí před lidmi, kteří jenom rabují atd. Když se do této hry ponoříte, tak ve vás nechá silný zážitek. Hrál jsem jí tak potřetí a tohle byl můj nejsilnější zážitek. Nebudu říkat o co šlo. Je tam hodně příběhů, ale nechci kazit zážitek.
Každý večer jsme grilovali. V kempu se mohlo grilovat, podle recepční, pouze na elektrickém grilu. Ale spousta lidí grilovala na plynovém grilu a tak jsme dělali večeře na našem ilegálním grilu na uhlí.
Skvělá byla např. plněná rajčata mletým masem. Koupili jsme velká rajčata, která se vydlabala a naplnila masem, které bylo dělané přímo do rajčat. Strašně dobré.
Každý večer bylo Korsické víno a bretoňský cider. Tento cider se nedá srovnat s tím, co se jako cider prodává u nás. U nás je to strašně sladký nápoj.
Jeden den jsme si udělali výlet do nejfotografovanějšího místa Korsiky, do města Zonza. Když jsme tam dorazili, tak jsme zjistili, že je ten výhled zarostlý, takže není nic vidět. Dali jsme si tedy kávu a jeli zpět do kempu.
Jednou jsme vyrazili na procházku potokem Kaskády du Polishelu. To bylo parádní. Byla to nejlepší procházka potokem, kterou jsme měli. Končili jsme u hlubšího jezírka. Tam končila i výprava Canyoningu. To je atrakce, kdy se sjíždí potok pomocí vlastního těla. Půjčí neopreny, boty a jede se. A tady byl takový skokánek. Zadržovali jim vodu. Pak si lehli na záda a pozadu jeli korytem a padali do vody. Možná bych si to někdy zkusil.
Nastal poslední večer na Korsice. Zítra nám odplouvá loď v 13:30 a tak jsme si stanovili budíček na sedmou. To je sakra brzy.

Korsika karavanem 2019, den dvacátý první

Ráno jsme vstali dle plánu. Balení máme nacvičené a tak nám to dlouho netrvalo. Po snídani jsme vyrazili kousek nad kemp, do jezírka v řece, které jsme viděli včera. Bylo krásně zelené, ale ne špinavé. Prostě hezky zabarvené. A hlavně - nikdo tam nebyl. Včera se tam nedalo zaparkovat a dnes? Dnes jsme byli sami. Asi to bylo tím, že bylo pondělí. Poslední koupání za námi jede se do přístavu. Nasazujeme kurz Bastia.
Přijeli jsme do města a šli na poslední nákup na Korsice. Na nákup věcí, které si chceme odvézt domů. Nějaké ty cidery, sýry, paštiku, víno, grilované kuře k obědu atd. Když jsme nakupovali, tak na střechu začal lehce bubnovat déšť.
Po nákupu jsme vyšli ven a začalo pršet trochu víc. Z místa z kterého jsme přijeli, se začaly tvořit mraky a tak to vypadalo, že bude poprvé (co jsme byli na Korsice) pořádně pršet. Hezky na rozloučenou, ať nám není líto, že odjíždíme.
Když jsme vykládali věci z košíku do auta, tak déšť začal houstnout. Do přístavu jsme to měli asi deset minut a trajekt odjížděl za víc než hodinu. Času spousta. Jak řekl Vlasta Burian: "Času cisterna." Jenže to by nesměl být na palubě člověk, o kterém se říká (no, on to o sobě také říká), že by mu vyrostl i trpaslík. Tedy mě!
Déšť houstnul a houstnul a k němu se přidal stále zesilující vítr. Nakonec vítr a déšť zesílili  natolik, že zcestovalejší část posádky prohlásila: "Tak takovýhle déšť jsme ještě nezažili!". To mi trošku zatrnulo. Když oni říkají tohle. Tak to asi není jen takový normální déšť. Po chvíli se mi ale ulevilo, protože dodali: "Tedy vlastně zažili. To jsme jednou byli v Thajsku a tam jsme jeli na motorce, když se blížil hurikán...". Cože???!!! Tak maminko. Zhluboka se nadechněte... To jsem nějak utekl, ale tohle mi to připomnělo. No nic. Zpátky do reality.
Pršelo už pomalu vodorovně a pořád to houstlo. Bylo méně a méně vidět. Blížili jsme se k tunelu, který vede k přístavu a je pod úrovní hladiny moře.
Přijeli jsme k němu.
Blikala červená světla.
Byla před ním závora.
Spuštěná.
Zavřeli tunel! Takže musíme jet jinudy. Paráda. Super! Jo, když se cestuje (se mnou) tak se pořád něco děje.
Když jsme jeli okolo vjezdu, tak bylo vidět dovnitř. Bylo tam docela dost vody. Chápu, že ho zavřeli. Kousek za námi vjelo do tunelu hasičské auto. Jeli čerpat vodu.
Navigace nás naštěstí vedla stále do přístavu. Z kopce se ale valila spousta vody a nebylo opravdu moc vidět na cestu a na značky ještě hůř. Asi v půlce cesty do přístavu se navigace rozhodla, že na to v takovém počasí dlabe a cílová značka byla ve starém městě a ne v přístavu. Žádné: "Přepočítávám." Nic. Prostě padla. A tak se začaly hledat značky. Tedy navigátorka hledala. Řidič měl plné práce s volantem a já se snažil udělat nějaké záběry mobilem.
Značky se ale přes přívaly vody špatně hledaly a když se našly, tak se četly s velký      obtížemi. Jako příklad uvedu komunikaci na jednom kruhovém objezdu.

"Kam mám teď jet?"
"Nevím. Hele, tady je nějaký ukazatel."
Řidič přibrzdil, aby bylo více času na identifikaci značky. Tím pádem se vrstva vody ze střechy přemístila na přední sklo.
"Tak ho tedy prosím přečti!"
"To bych ráda, ale přes tu vodní stěnu vidím... Tedy nevidím ani tu značku! Víš co, tak odboč."
A tak podobně.

Cesty se zužovaly až bylo místo pouze pro jedno auto. Naštěstí to byla jednosměrka. Pak jsme odbočili z rušné silnice na cestu, po které jelo jenom jedno auto. Naštěstí před námi. Bylo to malé osobní auto. Cesta vedla dolů - z kopce. Uprostřed kopce najednou auto zastavilo a začalo couvat.
"Co probohaživího blbne?!" vypadlo ze mně. My jsme tedy zastavili a couvat jsme odmítali. Něco ho tam dole očividně muselo vyděsit. Nás nic neděsilo. My jsme totiž přes ty přívaly vody nic neviděli.
Po chvíli pochopil, že se nehneme a tak začal sjíždět opět dolů. Podle bílého světla bylo jasné, že má stále zařazenou zpátečku. Když jsme dojeli dolů i my, tak jsme asi pochopili, co se mu nelíbilo. Zleva se z kopce valila voda, která dělala takovou pěknou vlnku přes sloupek.
My jsme to v pohodě jsme to přejeli a pokračovali k přístavu. Tedy snad. Blížili jsme se ke křižovatce ve tvaru T. Ten prcek to střihnul doprava. Přišel dotaz na navigátorku:
"Mám jet doprava, nebo doleva?"
Chvilka váhání. "Jede se doleva."
Tak jsme jeli. Po pravé ruce jsme mezi provazy deště viděli plachetnice, čluny atd. Byly vpravo, tudíž na správné straně. Navigátorka učinila správné rozhodnutí. Po pár metrech se na levé straně začaly objevovat restaurace. Eeeeee. Co to? Pak se po levé i pravé straně vynořil kovový plot. V hlavě mi naskočilo: "Jo tak to je v pohodě. Jsme na pěší zóně!"
Nastala jediná možná a správná reakce. Na palubě vybuchl smích. Přiznávám, že vnějšímu pozorovateli by mohl, od některých pasažérů, připadat ten smích trošičku hysterický. Třeba můj. V cestě se objevila taková plastová zábrana, kterou nám nová vlna posunula do cesty.
Řidič: "Radko? Projedeme?"
Radka otevřela dveře. Někdo vzal kýbl a nalil jí to v první sekundě za krk. A v sekundě druhé - z ní udělal Miss mokré tričko. Statečně na to nedbala a prohlásila: "Jasně. Máš tam nádherných osm až deset centimetrů."
"Ok. Díky." Jedeme dál. Vpravo lodě, vlevo zákazníci a zaměstnanci restaurací. Ti nás velmi pobaveně sledují. Nejspíš jim tam tak velké auto ještě nejelo. Je to lepší varianta než ta, kdyby měli v ruce telefon a volali policii.
Přesto každému z nás seděly v zátylku otázky: "Projedeme? Stihneme to? Nekončí ta cesta sloupkem? Nezúží se to tak, že se nevejdeme?" Měli jsme ale opět ze zadele kliku a zábradlí skončilo a my byli na silnici. Pěší zóna skončila. Po pár metrech jsme přijeli na známý kruhový objezd. Cestě do přístavu už nic nebránilo. Do odjezdu trajektu zbývalo necelých luxusních deset minut. Přijeli jsme včas a čekali ve frontě. Po nějaké době jsme se dostali na řadu. K okénku přistoupil pán ve žluté pláštěnce. Ukázali jsme mu plavenku a on nám ukázal, kam máme jet. Poděkovali jsme mu několika litry vody do obličeje, které jsme mu tam nahrnuli pomocí stěračů. On si toho ani nevšiml a šel k dalšímu autu. Byli jsme odbaveni a čekali na nalodění. Vítr a déšť ještě chvíli bičoval zemi a když to polevilo, tak jsme se šli podívat dopředu k bráně, abychom zjistili, a co se ještě čeká. Zjistili jsme, že naše loď ještě nepřijela. Kvůli vlnám ji nepustili do přístavu.
Za půl hodiny připlula. Tak jsme čekali, než začalo vykládání. Měli s něčím problém. Možná se jim posunula nějaká auta a narazila do sebe, nebo něco podobného. Prostě přístavní šuškanda. Nakonec se začalo vykládat. Auta vyjížděla, lidé vycházeli. Lidé vycházeli vysmátí, nikdo se nehroutil. Asi to bylo v pohodě.
Najeli jsme do lodi a opět to bylo jinak než jako vždy. Majitelé vozidla prohlásili, že je poprvé co jezdí s karavanem, tak nestojí na spodní palubě. Byli jsme navedeni za karavan a pak nás zvedli na plošině do patra. Zůstali jsme stát na výtahu a čekali na povolení vystoupit. Nikdo k nám nešel a tak jsme se podívali do karavanu před námi. Prázdný. Šli jsme tedy na palubu.
Trajekt vyplul s dvouhodinovou sekerou. To jsem zvědavý, kam až se nám podaří dnes dojet. Nemyslel jsem samozřejmě trajekt. Tam jsem měl celkem jasno v tom, že doplujeme do Livorna. Myslel jsem autem. Na plánované přespání v horách to nevypadalo.
Po vyplutí na moře se loď trochu kymácela, ale šlo to. Když jsme se podívali na meteoradar, tak jsme uviděli, že jedeme do bouřky. Začaly se dělat čím dál tím větší vlny, déšť zesiloval a viditelnost se zmenšovala. Radar nelhal. Jeli jsme do centra bouřky.
Seděli jsme na zádi a vedle nás pár rozjívených děcek. Jedna ukňouraná holčička náhle zmlkla. Já blbec se na ní zrovna podíval. Chytla se za břicho a dala ruku před pusu. Skrz prsty procedila obsah svého žaludku a sebe, tatínka a podlahu pokryla nedávno zakoupeným jídlem. Tohle nemám rád a tak jsem musel rychle odvrátit zrak, abych se nepřidal a personál nemusel čistit větší plochu.
Šel jsem se radši projít a koupit kávu. Chodilo se dost špatně. Když jsem seděl, tak mi to ani nepřišlo. Jít rovně prostě nešlo. Chvíli jsem plaval ze strany na stranu a s tím jsem počítal. Chvíli mi šálky s kávou putovaly ke stropu a pak k podlaze, ale donesli jsme je. Káva byla dobrá a silná. Já jsem při ní psal tyto řádky. Ostatní si četli.
Přistáli jsme v Livornu se zpožděním více než dvě hodiny. Loď vplula do přístavu a my koukali z oken a čekali až se loď natočí k molu zádí. Loď stála na místě, nic se nedělo, ale nás pustili do garáží. Čekali jsme, co se tedy bude dít. Na záď jsme z auta viděli. Byla zavřená a auta začala jezdit. Pak nás spustili dolů a my pochopili. Tato loď má otevírací i příď. Vyjeli jsme na italskou půdu.
Vyrazili jsme vstříc domovu. Kolem půlnoci se řidič stále odmítal vyměnit u řízení. Přijeli jsme na již druhou čerpací stanici, na které byla spousta parkovacích míst. Pro nás bohužel žádné volné. A tak se použila opět aplikace, která nám již jednou pomohla. Teď nám ukázala, že ve městě je velké parkoviště, které se dá použít ve dne i v noci. Jeli jsme tedy tam. Když jsme tam přijeli, tak tam již jeden karavan stál. Parkoviště to bylo velké, osvětlené a prázdné. Zaparkovali jsme na kraji u chodníku a napříč pruhy. Vedle nás byla nějaká velká a nízká budova. Zatáhli jsme okna a šli spát. Zítra bychom měli dorazit domů.
Tak dobrou noc.

Korsika karavanem 2019, den šestnáctý

Ráno poprchávalo. První voda z nebe za celou dobu. Všechno jsme v klidu sbalili a vyrazili k východu. Cesta byla úzká a tak jsem já a Radka navigovali. Než jsme dojeli k recepci, tak se pěkně rozpršelo. Bylo to ale příjemné a ani jsme tolik nezmokli.
Vyjeli jsme a ke slovu se poprvé dostaly stěrače. Ale jenom na chvíli. Jeli jsme na jižní konec Korsiky do Bonifacia. Nádherné městečko s pěkným přístavem a s domy, které jsou postaveny nahoře na kraji skály. Na balkon bych tam nešel.
Byla plánovaná projížďka na lodi. Rozmýšleli jsme si posloupnost akcí. Nejdřív si dát oběd a potom se projet na lodi? Zvítězil rozum a tak jsme se rozhodli jako první absolvovat loď, aby jsme náhodou to jídlo nevyhodili. Doslova.
Na loď jsme šli když už byla pomalu celá obsazená a na nás zbylo místo venku nalevo na zádi. Nejdřív se mi to místo nelíbilo, ale během plavby se ukázalo, že to bylo místo nejlepší.
Zajeli s námi do jeskyně, která má díru ve stropě v podobě Korsiky. Potom jsme viděli skálu, která je na jižním konci Korsiky a říká se jí kormidlo Korsiky. A opravdu tak vypadá. Dále jsme koukali na otvor ve skále ve tvaru Napoleonova klobouku a viděli ty domy na kraji skály, jak jsem psal. Parádní výlet.
Pak jsme si prošli přístav, kde byla, mimo jiné, velká plachtenice a pak připlula velká luxusní jachta. Jak jsme si našli, tak stojí přes 50 milionů dolarů a pro Beyoncé na ní uspořádal její manžel narozeninovou oslavu. Za půjčení dal 8,5 milionu, ale jenom korun.
Prohlédli jsme si město, pevnost i hřbitov. Korsika je samý kámen a tak jsou tady hřbitovy z hrobek. Nikomu se nechce kopat do kamene. Ty hřbitovy jsou prostě svým způsobem krásné.
Na přespání nás čekal čtyřhvězdičkový kemp. Byl pěkný, ale už moc mastňácký, nebo jak to nazvat. Měl všechno co má mít. Výlevky na vodu i chemický záchod, možnost načerpat vodu atd. Navíc měl velký a hluboký bazén, obchod, restauraci, minigolf, místo na grilování, tenisový kurt a možná ještě nějaké další zbytečnosti.
Minulý kemp, ten s divnou paní recepční, byl nejhorší. Tak nějak tou atmosférou. Uprostřed byla vilka s dvěmi schodišti, která se nahoře sbíhala. Prostě jako na zámku. Před ní bylo jezírko s fontánkou. Působilo to na mě, jako sídlo drogového bose z Jižní Ameriky. Tedy jak to znám z filmů. Nejlépe na mě působil, dokonce byl i nejlevnější, kemp s vyhlášenou pizzerií.
Tady jsme si po koupeli a po večeři dali pokračování filmu. Tedy pokračování. Radka ho minule neviděla a tak jsme ho dali od začátku. Dostali jsme se o kousek dál a šli jsme zase únavou spát.

Korsika karavanem 2019, den patnáctý

Ráno jsem vylezl z karavanu a noční návštěvník tam už nebyl. Naše auto bylo také v pořádku. Měli jsme všechny pneumatiky a ani posprejované nebylo. O tom se mi totiž zdálo. Po snídani jsme si dali ještě ranní koupel v parádních vlnách a jelo se dál.
Jeli jsme do Sarténe. Krásné malé městečko. Zaparkovali jsme a viděli jsme místo, kam jsme chtěli jít. Přes údolí bylo náměstíčko a tam na nás čekaly zmrzlinové poháry. Na nich už tady totiž byli a tak se s námi o ten požitek taky chtěli rozdělit. Dali jsme si dva a ochutnávali je. Byly oba moc dobré a krásně nazdobené. Po tomto kulinářském zážitku naše cesta poračovala.
Náš cíl byl kemp, který měl mít kvalitu odpovídající ceně. Akorát sociální zařízení nezískalo mnoho bodů. Po příjezdu jsme šli jako vždy na recepci. Tam byla paní, kterou jsme tak nějak obtěžovali, nebo měla jenom takový výraz v obličeji. Někoho mi připomínala.
Našli jsme si místo, zaparkovali a šli se vykoupat dřív, než zavřou bazén. Ten byl příjemný a voda teplá. Měli v něm hozené čtyři plastové tyče, které se používají na to, aby člověka nadnášely, když si chce odpočinout. Takže jsme si dali jednu pod hlavu a druhou pod nohy a nechali se nadnášet.
Po večeři jsme si přes projektor tabletu pustili na bok karavanu film s názvem Korsický případ. Nikdo z nás tento film neviděl. Je to dobrá komedie a je ještě lepší pro toho, kdo na Korsice byl. Aspoň si to myslím. Hraje tam Jean Reno a vyhodili mu tam do povětří restauraci. Byla to ta, v které jsme si dávali zmrzlinové poháry. Pak tam na tom pidináměstíčku přistával vrtulník. Nechápu, jak se tam vešel.
Únava nás zmohla a tak jsme šli v půlce filmu spát.

Korsika karavanem 2019, den čtrnáctý

V noci bylo pěkně chladno. Přikryl jsem se povlakem a nakonec i prostěradlem, ale pro ponožky jsem nakonec sáhnout nemusel. Navzdory tomu, se spalo dobře.
Po snídani následoval přesun na tzv. německou pláž. Němci si tam postavili malou vesničku a na pláži bar. Korsičanům se to nelíbilo. Řekli, že tam žádní Němci nebudou a vesnici vypálili a bylo to. Tolik z doslechu. Bar na pláži stále je.
Ani to nemůžu blíže lokalizovat, ale je to pěkné a zajímavé místo. Pěkný most přes řeku, která vtéká do moře.
Moře. Krásné, teplé a oblázková pláž. Jsme na západě, takže jsme v moři Středozemním. Paráda. Slaná voda prostě krásně nadnáší.
Šli jsme se podívat k přítoku řeky. Řeka byla ještě teplejší než moře. Vlezl jsem do řeky a nechal se unášet proudem a doplul až do moře. Skvělý. Musel jsem plavat na stranu, protože proti proudu se nedalo plavat a dostat se z moře. Vylezl jsem na břeh a jako malý parchant jsem plaval řekou do moře znovu a znovu.
K obědu jsme si koupili zase kuře. Tentokrát bylo podle popisu farmářské. Po vybalení nás čekalo překvapení. Mělo černé pařátky. Tak úplně nevíme co to bylo, ale chutnalo to dobře. Pro mě chvílemi jako kachna a kuře. No - zasytilo nás to. Během oběda, který jsme si dali uvnitř vozu, kolem projelo auto. Koukali jsme, jak odbočilo ze silnice a jelo k nám. Mohlo jet jinou cestou, ale jelo k nám. Parkoviště bylo prašné a on, jsem si jistý, naschvál kolem nás přidal a prach od něj nám šel do auta. Jen tak tak jsme stihli zavřít dveře. Byla to předzvěst věcí následujících.
Stáli jsme na větším parkovišti, blízko moře a silnice kolem nás zatáčela. Přeparkovali jsme co nejdál od silnice a rozhodli jsme se tam přenocovat.
Večer jsme si dali ještě jednu středozemní koupel. Bylo to opět parádní. Čisté a teplé moře a nad námi čtvrtka měsíce. Nechutná romantika.
Už jsme leželi, když přijelo auto a postavilo se tak, že na nás svítilo. Bylo půl na půlnoc a bylo to divný. Slezl jsem z postele a koukal na něj bočními dveřmi mezerou nad roletou. Vypnul motor a stále svítil. Trvalo to minimálně patnáct minut, Už mě bolely záda, jak jsem byl sehnutý, ale spát jsem nemohl. Zbytek posádky spokojeně odfukoval. Bože, jak já jsem jim ten nerušený spánek záviděl. Nechápu to, normálně mě nic neprobudí a tohle ano.
Kolem půlnoci vypnul světla. Už jsem mohl rozpoznat, co to je. Byl to starý Volkswagen transporter. Myslím , že se to tak jmenuje. Takové menší auto, s kterým se dříve cestovalo.
Měl otevřené dveře, na hlavě čelovku a vevnitř rozsvíceno. Něco tam pořád kutil a asi chtěl taky přespat. Trvalo mu to, ale prostě nějak dlouho. Bylo to divný.
Jelikož zastavil blízko silnice, tak na něj bylo, na rozdíl od nás, vidět. Šel jsem si tedy lehnout. Po krátké době mě probral zvuk klaxonu. Někdo jel kolem a troubil a něco křičel. Rozpoznal jsem pouze slovo "Policia". Do deseti minut jelo to samé auto zpátky. Dalo se to poznat podle stejného pokřiku a klaxonu. Asi ti Korsičané opravdu nemají rádi, když se spí mimo kempy.
Chvíli jsem ještě ležel s napnutými smysly, ale nakonec mě únava přemohla.

Korsika karavanem 2019, den třináctý

Po snídani jsme se sbalili a vyrazili vstříc dalšímu výletu. Dnes má být kratší. Přejezd byl krátký, necelých deset kilometrů. Jdeme se podívat na Andělské vodopády. Později jsem se dozvěděl, že se ve skutečnosti jmenují Anglické.
Zaparkovali jsme na nádraží a opět se vydali zdolávat převýšení. Tato cesta byla kratší a pohodlnější. Akorát ke konci se to zhoršilo a šlo se po kamenech. Obě údolí jsou moc pěkná a voda příjemně osvěžuje.
Cestou nahoru nasadila ženská část posádky takové tempo, že jsme přestávali stíhat. Kousek pod cílem naší cesty, jsme si rozbalili ugrilované masíčko a poobědvali.
Pod vodopádem byla opět spousta ještěrek. Ale tyhle byly trochu jinak zbarvené a byly větší.
Po několikerém koupání nastal čas návratu. Byla to kratší cesta, ale neměl jsem šťávu. Holky mě uštvaly. Coural jsem se za skupinou, až na mě Radka počkala a táhla mě za ruku.
Večer jsme poprvé vybalili hru. Volba padla na deskovou hru Dominion Intriky. Tuhle hru jsem už jednou, nebo dvakrát hrál, ale už je to dost dlouho. Hra má naštěstí jednoduchá pravidla a tak po jedné partičce to odsýpalo. Je to v podle mě solitérní hra, která se hraje ve více lidech. Spoluhráči prostě mezi sebou neovlivňují, což není výtka, jenom konstatování systému hry. Zítra se přesouváme dál.

Korsika karavanem 2019, den dvanáctý

Po snídani, šampaňské bez kaviáru, abychom za tolik nedráždili a nenašli auto s vypuštěnými pneumatikami, jsme se chystali na výlet. Zeptal jsem se opět na obuv a tentokrát jsem si vzal nejlepší boty. To se mi mělo sakra vyplatit, ale to jsem samozřejmě nemohl tušit.
Vyrazili jsme na výlet do údolí Manganello. Blízko kempu byla taková zvláštní nemocnice. Když jsme viděli osazenstvo, tak to bylo asi sanatorium, nebo blázinec.
Začátek cesty byl zajímavý, protože jsme šplhali jak kamzíci nahoru. Ale to se šlo jenom chvilku. Zajímavější to bylo dolů. Tak strmou cestou jsme ještě nešli. Na několika metrech jsme sklesali o necelých 200 metrů. Od kempu až dolů na silnici nám to trvalo 36 minut. No a na té silnici jsme si uvědomili, že jsme něco dost důležitého zapomněli v kempu. Takže jsem odevzdal klobouk, brýle a batoh, vzal si klíče od vozidla a vyrazil. Ještě že jsem si na výlet vzal moje trailové běžecké boty. Do tohoto terénu lepší nemám. Cestou jsem do kempu donesl šišky, které jsme si schovali.
V kempu jsem se musel opláchnout, osvěžit a vyměnit absolutně mokrou košili, za sportovní tričko. Pobral jsem co bylo třeba a vyrazil opět zdolávat vrchol. Podruhé se mi z kopce šlo o hodně lépe. Došel jsem do Canaglia a odtamtud, jsem trefil i správnou cestu. Když to šlo, tak jsem pomalinku běžel, abych je co nejdříve dohnal. Skupinu jsem našel, jak na mě čeká v řece.
Toto údolí je oblíbené a přístupné, takže tam bylo dost lidí. Špatně se nám hledalo místo, kde bychom se uvelebili a poobědvali. Nakonec jsme, jako vždy, byli úspěšní. Pak jsme se vydali dál a došli k mostu. Rozhodli jsme se zde osvěžit. No, když se tam smočila naše nejotužilejší členka a prohlásila: "Je to ledový." Tak se tam nikomu fakt nechtělo. Já jsem tam vlezl po kolena a na víc jsem neměl odvahu. Pak jsem šel do vyššího jezírka. Tam byl lepší přístup do vody, tak jsem se rozhodl tam vlízt.
Šel jsem tam po kolena, pak mi to uklouzlo a byl jsem tam. Sevřelo mě ledové objetí a byl jsem schopný dělat krátká trhavá tempa a vyrážet zvuky: "Uch, ach, to je ale ku.va ledový..." Osvěžilo mě to řádně. Ještě večer mi byla v posteli zima na chodidla.
Výlet byl nakonec dlouhý 17,5 km. Minimální nadmořská výška byla 700 metrů a maximální 958 metrů.
Po návratu se docela rozfoukal vítr a tak jsem si vzal svetr a po chvíli i deku přes kolena a ramena. Až přijedeme domů, tak asi zmrznu.
Dali jsme se do gala a vyrazili do recepce na pizzu. Dali jsme si tři a poctivě si je rozdělili. Je to pravda, dělají ji tady moc dobrou a Trip Advisor to také potvrdil. V okolí nebylo žádné lepší stravovací zařízení.

Korsika karavanem 2019, den jedenáctý

Ráno musela polovina osádky něco vyřešit ve městě a tak jsme si sbalili věci a šli čekat k řece. Našli jsme si hezké místo, dál od dětí a tudíž v klidu. Smočit se ve vodě a pak se vyvalit na kameny. Podařilo se jim to vyřešit velmi brzy a tak se pro nás vrátili a šli jsme se osvěžovat všichni.
Při odjezdu bylo na tom mostku hodně mládeže, která z něj skákala do říčky. Bylo na něm fakt málo místa a tak se je Radka snažila rozehnat, nebo ať skočí. Pro ně to ale byla nevídaná atrakce a tak odmítaly ustoupit. Kdyby měly holky větší prsa, tak jsme měli umyté auto.
Jeli jsme městečka Tattone a do kempu Le Soleil. Jak jsme se dozvěděli, tak kemp je vyhlášený v okolí svojí pizzérií.
Když jsme přijeli, tak byl kemp poloprázdný a tak jsme si mohli vybrat místo. Za necelou hodinu, se začal plnit. Vedle nás se usídlil sympatický německý pár a pod námi si stany postavili Češi z Brna.
Je zajímavé, jak se tady všichni tváří mile. Pomalu každý, když se na tůře míjíte, nebo i v kempu, pozdraví "Bonžůr". Když na vás někdo kouká jako kakabus a potom ani nepozdraví, tak je od nás. Smutné, ale je to tak. Fakt takto zdraví Italové, Němci, Belgičané i Švýcaři. To jsou asi všichni, co jsme potkali. Jestli jsem to už nepsal, tak tady potkáváme i dost Škodovek.
Večer jsme grilovali maso a brambory a krajanům pod námi jsme asi dělali chutě. Oni měli pytlíkovou polévku. Nemají koukat, jak půl p.dele za křovím a možná, ale opravdu možná, bychom se podělili.

Korsika karavanem 2019, den desátý

Noc byla chladná, že jsem se balil do všeho, co jsem našel. Ráno teploměr ukazoval 19°C. Po snídani jsme vyjeli směr Corte. Příjezd do kempu Chez Bartho byl velmi výživný. Dolů z kopce přes hrbol. Pak levá prudká zatáčka na úzký most. Na každé straně 10 cm. Ještě že zrcátka byla nad zábradlím. Na konci mostu byl další slušný sjezd. Vstoupil jsem a koukal jsem, jestli se vejdeme. Pod autem zbýval jeden až dva cm.
Zaparkovali jsme na určené místo a já našel i místo na hamaku. Nad námi i vedle nás byla velká česká skupinka. Velitel vozu tam dokonce potkal i známého od letectva.
Koupání u kempu je řešené v řece. Tady byla další zvláštnost, že čím jsme šli po řece níže, tak byla voda studenější.
Večer jsme šli na procházku do Corta. Krásné městečko, jak z mafiánských filmů. Úzké uličky, hezky oprýskané domy. Sedli jsme si před jeden bar. Posezení měli místo několika parkovacích míst. To by u nás asi nešlo. Dali jsme si Margaritu a bylo nám krásně. Okolo jezdily auta a spousta řidičů zdravila spolek, co seděl u stolku za námi. Asi místní mafiáni. Měli jsme obavu akorát z toho, že kdyby je chtěl někdo pozdravit olovem, tak jsme byli v palebné čáře.
Večer krajané vytáhli kytaru a hulákali na celý kemp. Občas se od jiných ubytovaných ozývalo: "Shuuuuuuut uuuuuuuup!!!!!!" Byli fakt hlučný.

Korsika karavanem 2019, den devátý

Budíček plánovaný na sedmou hodinu se podařil. Devčata se o to postarala. Důvodem brzkého odjezdu bylo to, že v cílové destinaci je málo místa na parkování a hlavně karavan má problém.
Jeli jsme se projít a vykoupat do říček v místě, které se jmenuje Spilonca. Jinak se tomu říká Špeluňka. Příjezd se podařil, protože jsme si mohli vybrat místo na parkování. Šli jsme necelé dva kilometry a pak jsme se začali koupat v řece. Voda byla studená, ale čekal jsem to horší. Po chvíli byla i příjemná. Bylo to asi tím, jak jsme byli rozpálení.
Po nějaké době jsme uslyšeli vrtulník. Nějaká paní se zranila a tak zavolali záchranáře. Paní si asi jenom vyvrkla kotník a tak jsem se mohl soustředit na ten zážitek. Bylo to parádní. Údolí bylo dost úzké a tak pilot musel ukázat své umění. Zavisel nad námi a spustil prvního záchranáře. Průvan to byl pořádný. Museli jsme se docela ukotvit, aby nemuseli odvézt i někoho z nás. Natášel jsem to na mobil a docela se to i povedlo. Po jeho odletu jsme naštěstí našli všechny části našeho oblečení.
Při jeho druhém příletu jsme již byli připravení a mohli jsme si užívat ten koncert. Ještě vyložil druhého a pak přinesli paní a vyzvedli ji nahoru. On si pokaždé udělal kolečko a nevisel u nás. Přílet a vyzvednutí, nebo naložení netrval ani minutu. No pro mě to byl krásný zážitek.
Pak jsme šli do druhé řeky a ta byla ještě teplejší. Čím níž jsme byli, tím byla voda teplejší. Kameny, přes které teče říčka, mají naakumulované teplo a ohřívají vodu. Krásné koupání.
Vraceli jsme se jstejnou cestou, jako jsme přijeli. Úzká cesta, tak na jedno auto. Celou cestu jsem držel všechny čtyři palce, abychom nikoho nepotkali. Asi stopadesát metrů pod křižovatkou jsem se potřeboval podrbat. V tom se za zatáčkou objevil německý Volkswagen Trasporter. Řidička odmítala ten kousek vycouvat a my též. Patová situace. Paní vystoupila a pořád povídala, že je tato silnice pro karavany zakázaná. Tomu jsem rozumněl i já. Měla pravdu, ta značka tam byla, ale já jediný jsem ji nevšiml, což nebyl zas takový problém, jelikož jsem neřídil.
Situaci vyřešila moje žena. Ukázala, že umí řídit i mezinárodní dopravu. Němce vysvětlila, že je to gut, že ten kousek dokáže vycouvat a uhnout nám. Nějak úplně zapomněla protestovat a zkusila couvat. Což psychicky nevydržel její partner a nasedl místo ní a vycouval. Cesta ven byla otevřená.
Vyrazili jsme k jezeru a kdyby tam nebylo místo na přespání, tak do babiččina dvorečku. Tam měli být slepice, kozy atd. Cesta byla dlouhá a klikatá a tak když jsme dorazili do horského sedla, tak se nám tam to parkoviště tak zalíbilo, že jsme se tam rozhodli přespat. Je to sedlo Col de Vergio. A je to místo, kde je nejvyšší bod zpevněné komunikace na Korsice. To jsem se pak dozvěděl na Wikipedii. Nachází se v nadmořské výšce 1477 metrů.
Kolem nás chodila spusta krav. Měly takové zvláštní dlouhé ocasy a hlavně vydávaly zvláštní zvuky. Zkusil bych to přepsat asi takhle: "Buuuuuuuuuuuu, iaaaa, iIiiiiaaaaaaa, ia, ia." No asi to jsou krávy křížené s osly.
Venku bylo 26°C a byla to pěkná kosa.

Korsika karavanem 2019, den osmý

Chtěli jsme brzy ráno vyrazit, ale nějak se mužskému osazenstvu nechtělo vstávat a tak se brzký ranní odjezd odložil. Změnili jsme operaivně program a jeli jsme se podívat do Porta. Tam jsme si prohlédli Janovskou věž, která byla původně věž strážní. Při výstupu na věž, bylo zatím nějvětší horko. Bylo to, jako kdybysme byly v troubě a někdo pustil vrchní i spodní ohřev. Slunce pálilo a zespodu hžnuly rozpálené kameny. Byli jsme propocení jak kdybychom vylezli z vody.
Po prohlídce jsme se šli vykoupat na blízkou kamennou pláž. Přijel autobus a pláž se zaplnila čechy. Opět mě překvapilo, kolik našinců cestuje.
Na parkovišti holky připravily další úžasné jídlo. Vyrazili jsme do Calache, kde jsou krásné skalní útvary. Šel jsem v pantoflích, protože jsem nějak nepochopil instrukce. Byl jsem docela za exota, ale dalo se to jít. Výhledy byly krásné a ulovil jsem si první dvě korsické kešky.
Pak jsme se vrátili do zatím nejhezčího kempu. Byl tam teplý bazén, z kterého byl nádherný výhled na moře a okolní kopce. Karavan jsme měli pod fíkovníkem, který na nás neustále házel své plody, které se ale nedaly jíst.
Pak jsem byl vyslán, abych v recepci vyměnil občanku za číslo místa, kde jsme stáli. A byl opět problém. Už jsem pochopil, že k cestování řešení problémů prostě patří.
Spali jsme tam dvě noci a slečna pořád chtěla zaplatit ještě jednu noc, třetí. Za pomoci google pěkladače a jejího kolegy jsme byli schopní se domluvit. Byl jsem na sebe pyšný.
Na ráno je opět plánovaný brzký odjezd. Tentokrát mužské osazenstvo neprotestovalo a tak by se to mohlo podařit.

Korsika karavanem 2019, den sedmý

Buch, buch, buch. Tohle se ozvalo ráno v sedm hodin. Stál tam náklaďák a skládal menší kopii důlního nakladače. Stáli jsme u cesty, na kterou potřeboval jet. Aby nás neodstrčil radlicí, tak jsme se začali rychle balit. Složit postel, popojet autem, uklidit klín, kterým se vyrovnává auto, pozavírat okna atd. No byl to koncert, jak kdybychom to měsíce nacvičovali.  Za pár minut jsme vyrazili na cestu. Jeli jsme se podívat na kostelíček Notre Dame della Serra. Zaparkovali jsme a v klidu si dali snídani. Okolo běhali běžci a chodili na procházku se psy.
Na jednoho běžce jsem se podíval a ten mi ukázal, že se tam nesmí s karavanem parkovat. Ukázal to radši dvakrát a jeho výraz nebyl milý. Možná tím myslel tu značku, na které byl přeškrtnutý karavan. No, normální člověk fakt nechce Korsičana naštvat a tak jsme provedli druhý zrychlený přesun během pár hodin.
Šli jsme se podívat na kostelíček. Bylo azurové nebe a bílá socha světice, se krásně vyjímala proti obloze. Prohlédli jsme si včerejší destinaci, město Calvi, pěkně zeshora.
Jeli jsme do Fanga, podívat se do rezervace na želvy. Prohlídka se dělá z kajaků. Jsou pro dva. Mají to vymyšlené tak, že ten co sedí vepředu může fotit a ten vzadu je mokrý, protože pádluje oboustranným pádlem a voda mu stéká po rukou. Pán mě zkoušel, aby poznal, jestli umím pádlovat. Ptal se mě co udělám, když budu chtít zatočit, jet zpátky atd. Díky krátké vodácké praxi jsem prošel. Další instrukce byla, že když se chceme bavit, tak potichu. Ze začátku jsme nic neviděli, protože všechna zvířata byla vypalšena předchozí výpravou. Nakonec jsme viděli jak želvy, tak rudé vážky.
Potom jsme se šli vykoupat. Tam jsme objevili velice zajímavý jev. Stýkala se tam sladká a slaná voda. Každá má jinou hustotu a tady i jinou teplotu. Voda byla průzračná, al eja se do ní vlezlo, tak vypadala jako gel. Další zvláštnost byla, že vrchní deseticentimetrová vrstva byla ledová a dole byla teplá. Vždy je to obráceně.
Když jsme jeli zase jednou úzkou uličkou, tak tam stálo auto a nedalo se projet. U zadních dveří stála malá paní, tak přes osmdesát let. V klidu si něco hledala v autě a vůbec se nevrušovala. Na tom by nebylo zas nic tak jiného. Vtipné bylo, že kolem ní běhali čtyři vnuci. Bylo jim tak kolem dvaceti let. Naším směrem házeli omluvné pohledy a snažili se babču zrychlit. Nedala se rozhodit.
Odtud jsme jeli do Porta, kde jsme se ubytovali v kempu.

Korsika karavanem 2019, den šestý

Ráno jsme se došli vykoupat do místního bazénu. Bylo to velmi osvěžující.
Po snídani jsme vyjeli směr Calvi. Podařilo se nám krásně zaparkovat. Plán byl, prohlédnout si staré město a pevnost. Byly z něj krásné výhledy na přístav a na moře. Po prohlídce jsme sešli na pobřeží. Dostal jsem velkou žízeň a tak jsme si koupili vodu. Za čtyři eura. U nás se říká, napij se za korunu, tak tady se každý napil za euro. Jiný pocit.
Nastal čas večeře a tak jsme do jedné zavítali. Objednávka zněla třikrát moules a já jsem si dal srabácky pizzu. Moules jsou mušle. My jsme je měli poprvé v životě. Byl toho dost velký hrnec. Radka se do toho statečně pustila. Dostala instrukce, jak se to jí, na co si dát pozor atd.
Já jsem pak taky ochutnal, protože bych se k tomu nikdy nedostal. Moje zhodnocení. Vypadá to strašně. Jako mimozemšťan z filmu Propast. A jak to chutná. Překvapivě to není špatné. Mě to chutnalo jako ryba bez kostí. Pro mě něco mezi tuňákem a lososem. Možná díky té barvě.
Já jsem si dost pochutnal na pizze, kterou mi doporučil číšník, možná dokonce majitel. Byla s kozím sýrem. Parádní. Pak jsme si dali ještě zmrzlinu. Každý si dal jinou a nejvíc mi chutnala moje kávová a Jany mentolová. V obou byly moc dobré kusy hořké čokolády.
Pak jsme dle aplikace vyrazili na místo, kde jsme chtěli spát. Bylo to parkoviště v zatáčce nad mořem. Jeden karavan tam už stál a tak jsme se postavili vedle něj. Když se setmělo, tak se sbalili a odjeli. Zůstali jsme tam sami. Chvíli po jejich odjezdu zapnuli vzdálený maják. V pravidelných intervalech nám hezky prosvětloval auto. Těšili jsme se na chladnou noc. Od moře hezky foukalo.
Všichni už spali a mě probudilo hrozné horko. Slyšel jsem nějaký zvuk a tak jsem se koukal z okna. Přijelo auto, zastavilo a vypnul se motor. Chvíli bylo ticho a pak někdo vystoupil a zapnul si čelovku. Koukal na moře a na naše auto. Měli jsme otevřená okna a mě se najednou vůbec nechtělo spát, jak jsem se vybláznil. Poté, co projeli dvě auta, se sbalili a odjeli. Mohl jsem jít spát. Mohl, ale nešlo to. Bylo strašné vedro a sváděl jsem boj s hmyzem. Zvítězil jsem nad brouky i nad třemi komáry. Jeden to ale přežil a na něj jsem už sílu neměl. Měli jsme zapálený knot, proti komárům, ale tito to ignorovali.
Zítra je hlavním programem prohlídka želv.

Korsika karavanem 2019, den pátý

Přespali jsme tedy na parkovišti ve městě Marina de Pisa. Vyrazili jsme směr Livorno. Cestou jsem dostal nápad, že bychom se mohli stavit na nákup v mém oblíbeném Lidlu. Jak se ukázalo, byl to tedy super nápad.
Nakoupili jsme pečivo, meloun atd. Pečivo bylo velmi důležité v našem příběhu, ale to jsme samozřejmě nemohli tušit. Přišli jsme k pokladně, vyložili jsme zboží na pult a čekali až na nás dojde řada. Prostě klasika. Sledoval jsem prodavačku a byla taková roztěkaná. Pořád koukala kde co lítá. Dostali jsme se na řadu. Prodavačka normálně markovala věci a pak se dostala na pečivo. Byla opět hrozně zmatená. Brala si pořád takovou tu pomocnou tabulku a hledala tam to naše pečivo. Šklebila se, ptala se sousedního prodavače atd. Její chování v nás nevzbudilo důvěru a tak jsme si zkontrolovali účtenku. Měli jsme tam dva kousky za 2 eura, dohromady za čtyři. Nic takového jsme nekupovali a tak jsme vznesli dotaz. Prodavačka uznala, že tu věc máme jednou, tak ať si dojdeme vzít další. Holky se podívaly, kolik to stálo. Takže ne dvě eura, ale pouze půl. Zkrátím to. Trvalo to, ale domluvili jsme se. Nakonec nás obrala o pět centů, ale na to jsme už neměli sílu. Docela nás zajímalo, jak jí asi tak mohla dopadnout inventura. Tímto se omlouváme všem prodavačkám, o kterých jsme kdy řekli, že nejsou nejchytřejší. Tahle byla jiná liga.
V mírném šoku jsme dojeli do přístavu a čekali na nalodění na trajekt. Ve frontě s námi stálo několik čechů. To mě docela překvapilo.
Karavany nakládaly jako poslední. Najeli jsme dovnitř, do spodního patra. Pěkně nacouvat na místo a byli jsme druhý od kraje. Vystoupili jsme a šli se podívat po lodi. Čekali nás čtyři hodiny cesty. Loď se jmenovala Mega Andrea. Postupně jsme si prošli loď. Měla devět pater. Ač bylo bezvětří, tak když jsme došli na příď, tak to tam pěkně profukovalo. Nešlo tam stát rovně. Museli jsme jet pěkně rychle. Bez brýlí se nedalo koukat, jaký to byl vítr. Nakonec jsme zakotvili v baru na nejvyšším patře a dali si Aperol Spritz (nebo jak se to píše). Interiér lodi mě překvapil. Všude koberce. Jo a hlavně když jsme byli ve středu lodi, tak se to tam všechno klepalo, jako když se jede po D1. Asi mají ohnutý šroub.
Chvíli jsme koukali na přistávací manévr a pak jsme se vydali do naší garáže na palubě 3AF. Byli jsme v devátém patře a tak jsme chtěli jet výtahem. Oba výtahy nám pořád někdo bral a nestíhaly dojet až nahoru. Už jsme chtěli jít po schodech, když se otevřely dveře výtahu a vystoupila japonská skupinka. My jsme nastoupili místo nich a v zavírajících dveřích jsme ještě zahlédli jejich zmatené výrazy. Asi chtěli jet dolů a my jsme si je přivolali. Snad se dostali včas dolů a nedojeli zpátky do Livorna, kde by si museli koupit nové lístky. Výtah byl po nich ale pěkně zaprděný, takže jsme vystupovali se značným kyslíkovým dluhem. Do garáže jsme dorazili akorát. Naskákali jsme d auta a už nám ukazovali, že máme jet. Vyjeli jsme tedy na korsikou půdu. Byli jsme ve městě Bastia.
Projeli jsme tunelem pod vodou a nakoupili zásobu potravin ve velkém supermarketu. Bez problémů. Po nákupu jsme vyrazili dál. Cestou jsme se stavili na salaši, kde jsme koupili sýry. Oba byly moc dobré. Lerdamer mi smrdí, tohle vonělo.
Dojeli jsme do kempu u města St. Florent. Zaparkovali jsme a naproti nám byli v karavanu zase našinci. Je jich (nás) tady docela dost. Večer jsme se šli projít a podívat se na moře. Problém byl trochu v tom, že byla už dost tma. Nevzali jsme si ani mobil, kterým bychom si svítili. Bosky jsme trefili na pláž u moře. Brouzdali jsme se teplým mořem a koukali na osvětlené město. Při návratu Radka viděla na písčité cestě nějaký pohyb. "Je tady žába!!!". Hledal jsem ji a neviděl jsem nic. V tom mi něco zasvítilo přes rameno. Otočím se a tam tak sedmdesátiletý francouzský pár. Posvítili mi, abych našel to co hledám. Asi mysleli, že hledám minimálně nějaký drahý šperk. Já jsem jim řekl, že hledáme žábu - frog. Nic. Tak Radka použila fonetiku: "Kvá, kvá." Francouzi se dost pobavili, hlavně tedy pán. Kvá, kvá opakoval často. Pak nám pantomimicky vysvětlil, že když je kvá, kvá kaput, tak má moc dobrý stehýnka.
Zítra jedeme do Calvi.

Korsika karavanem 2019, den čtvrtý

Ráno byl domluvený odtah na osmou hodinu. Samozřejmě, že se v tuto dobu nic nedělo. Po půl deváté přijel syn majitele, který uměl anglicky, ale byl to Mistr světa. Po včerejších dohadech, že se odtah nebude platit hotově, to po nás ráno opět chtěli. Takže velitel vozu vykonal několik dalších hovorů s českou asistenční službou, která nám stále říkala, že se to nemá platit.
Auto bylo naloženo a nás osobákem vezli do autoservisu, který se má specializovat na velká vozidla a tudíž mají velký zvedák. Cesta osobákem s italským řidičem opět nebyla nudná. Tentokrát ne díky rychlosti, jako s taxikářem, ale díky palivu. Ukazatel paliva líně odpočíval na značce E a hladové oko již neblikalo, ale pouze svítilo. Řidič byl, ale naprosto v klidu. Jinak jsem přišel na to, že Ital nevymyslel blinkr, ale určitě vymyslel klaxon.
Nesmím ale zapomenout na člověka, díky kterému jsme tento servis objevili. Když jsme šli na bazén, tak se tak s velitelem dal do řeči prodavač lístků. No a ten byl v Praze a moc se mu tam líbilo a tak možná i díky tomu pomohl. Když to hodně zkrátí, tak vzali seznam servisů a obtelefonovávali je. Tento byl šestý v řadě. Ostatní servisy měli čas až 15. 07. takže až na konci dovolené.
Nakonec se celá posádka i s vozem přemístila do servisu. Ten jsme si museli zařídit sami, protože asistenční služba nebyla schopná to vykomunikovat. O tom jsem psal výše.
Řidič, který byl vyslán s autem (od odtahové služby) měl na lístku napsáno, s jakou hotovostí se musí vrátit. Po dalším telefonátu bylo konečně z asistenční služby zaplaceno. Nejspíš díky telefonátu přímo od ředitele. Tak další kapitola za námi.
Pánové z vrakoviště odjeli a přišel technik ze servisu. Podíval se na auto a jeho výraz nevěstil nic dobrého. Řekl: "Iveco?" Když jsme mu řekli, že je to Fiat Ducato, tak trochu pookřál. Dozvěděli jsme se, že se na to podívají v deset hodin, což bylo za 40 minut. Jak jsme již pochopili, tak v Itálii to znamená, že na to vlastně hned vlítnou.
Po dotazu na nějakou zajímavost v okolí, jsme byli nasměrováni k prohlídce Pistoia. Díky poruše, jsme se do tohoto města jeli podívat. Návštěva by nás jinak nenapadla. Včera jsme už totiž měli být na Korsice.
Tato firma byla jiný formát. Nabídli nám odvoz na autobusovou zastávku. Pán byl i vtipný. Na zastávce jsme se koukali na jízdní řád, kdy nám to jede. Najednou mi někdo klepe na rameno. Otočím se a tam stojí Italka a z jejích gest chápu, že se máme posadit a prostě počkat až autobus přijede. Prostě žít a nestresovat se.
Pistoia je ve zkratce pěkné historické město. Měli jsme super pizzu, kávu, vodu s ledem atd. To nás chránilo před vedrem, které panovalo. Bylo opět přes 40 stupňů a ve městě se to snášelo hůře než na bazénu.
Když jsme byli na zpáteční cestě, tak zazvonil telefon a přišla zpráva, v kterou jsme nedoufali. Auto je opravené. Byla to prasklá brzdová trubička.
Takže jsme doplnili zásoby a vyrazili směr Pisa. Při našem příjezdu panovala již tma. Bylo 31 stupňů. Na město strašné horko. Šli jsme se samozřejmě podívat na jejich nakloněnou věž. Já jediný jsem ji neviděl. Cestou nám pán nabízel pravé Rolexy. S díky jsme odmítli, protože nám prostě jedny hodinky stačí.
Nakloněná věž je opravdu zajímavá. Jsem rád, že jsem to viděl na vlastní oči. Jak tam neustále zavlažovali trávníky, tak tam byla strašná spousta komárů. Dokončili jsme tedy rychlou prohlídku a vyrazili k autu. Nastal čas odjezdu na přenocovací místo.
Bylo načase vyzkoušet novou aplikaci, která je určená pro cestovatele, kteří chtějí někde přespat v karavanu. Jeli jsme na jedno místo u pobřeží. Tam už ale karavan stál a tak jsme jeli dál a hledali. Povedlo se nám dostat na jedno parkoviště, kde jsem musel vystoupit a ukazovat, abychom mohli projet. Na každé straně bylo asi deset cm.
Na jednom kruhovém objezdu jsme pouštěli auto. Mimochodem, bylo už kolem půl jedenácté. Koukám do toho auta. Mladá cikánská rodina. Plné auto. Za volantem mladý kluk. Na klíně tak pětileté dítě, které řídilo a mělo dudlík v puse. Pohoda.
Nakonec jsme objevili v jedné boční uličce práydné parkoviště a ani tam nebyla značka, která by hrozila odtahem v ranních hodinách. Než jsme šli spát, tak nás navštívil jeden brouk. Zítra trajekt a tradá na Korsiku.