Je možné že to někdo tak má. Já tedy ne. Jsem v ložnici. Jsem sám. Vedle v obývacím pokoji je návštěva. Slyším jak se baví. Z místnosti se často ozývá smích.Já držím v ruce knihu. Píše se v ní o tom, jak Zemi postihla Zombie apokalypsa. Vedle na hromádce leží pár komiksů. Nevím co mám číst dřív. Samé zajímavé věci mám kolem sebe.
A tamhle v rohu je další zajímavá věc. Kytara. Za posledních pár týdnů jsem se naučil docela dost. Už konečně začínám mít otlačená bříška prstů. Našel jsem si na mobilu program, který používá mikrofon mobilu a poslouchá, co se hraje. Pak to vyhodnocuje a navrhuje další lekce. Už jsem docela pokročil.
Na počítači mám rozehranou jednu super hru, ke které jsem se dlouho nemohl dostat. Jde mi to nádherně. Sedím u toho co to jde. Příběh se vyvíjí velmi zajímavě a napínavě. Těším se na to, jak to bude pokračovat.
V koutku místnosti se krčí další věci. Jsou na stolku. Některé vypadají jako nové a jiné jsou dost ohmatané.
Možná Vás hned na začátku napadla otázka. "A proč tam sedí sám? Proč nejde k nim? Proč se nejde bavit?" Příčina toho se nachází v té posledně popisované hromádce. Tím důvodem je studium. Musí se učit.
Podle jeho činnosti je jasné, že (jak se teď moderně říká) prokrastinuje. Prostě dělá to, co dělat nemá. Utrácí čas na něco jiného. Ne nutně neužitečného, ale na něco jiného.
V tomto konkrétním případě se naučil docela pěkně na kytaru. Dokonce se oslechl i jiném, zajímavějším případu. Slyšel o jednom, co se ve zkouškovém období naučil plést. Ano o jednom, né o jedné.
Zkouška se blíží a mě se nechce učit. Vím, že se učit musím, ale mě se nechce. Hlava by snad i občas chtěla, ale zbytek těla neposlouchá a dělá si co chce. Občas hlava vyhraje a něco se naučím, ale myslím si, že v hlavě nic nezůstává. Úsilí je marné.
Probouzím se. Dnes je ten den. Den závěrečné zkoušky nastal. Beru si s sebou pití a něco k jídlu. Hlavně o tom druhém (o jídle) vím, že je zbytečné si ho s sebou brát. Je mi špatně, nebo se to dá říct i jinak. Není mi dobře. Hlava lehce bolí, v ústech sucho. Chvilku zima, za chvíli se potím.
Jsem na místě. Parkuji. Jdu před učebnu. Pohled na složení komise. Nevypadá to špatně. Uměl bych to tedy sestavit lépe, ale člověk prý nemůže mít všechno. Sedíme před učebnou. Ostatní mají v ruce a na klíně spousty papírů. Mají to pěkně barevně zaškrtané, seřazené. Listují v tom. Zavírají oči a drmolí do poslední chvíle. Všichni. Všichni? Všichni až na mě! Nenapadlo mě vzít si něco s sebou. Přišlo mi to zbytečné. Teď si připadám jako vyvrhel, nebo frajer, který už všechno umí. Chce se mi stoupnout a zakřičet: "To je ale omyl dámy a pánové. Přijde mi, že umím prd. No - to za chvíli uvidíme."
Dveře se otvírají. Dovnitř jdeme všichni. Komise nás seznamuje s průběhem zkoušky. Někteří si jdou dodělat jenom něco, někdo jde poprvé a tedy na vše. Jako já. Podle harmonogramu mám tak dvě hodiny čas. Sedám si venku a v hlavě vymeteno. Říkali mi: "Neboj, bude se ti zdát, že nic neumíš a pak až se tě zeptají, tak to naskočí." Ok. V tom případě jsem špičkově připraven. Snažím se vybavit si nějakou otázku. Nic. A co takhle zkusit něco lehčího? Dobrá tedy. Zkusím členy komise, to jsem přece četl před chvílí. Nic. Vymeteno, výloha, prázdno. Do hlavy se mi cpe otázka, "Mám tam vůbec chodit?" Ale, naděje prý umírá poslední, říká se. No, já mám takový pocit, že jsem ji viděl ležet cestou v příkopu, bez známek života. Sakra. Měl jsem zastavit a zkusit ji resuscitovat. Nyní je už pozdě.
Uplynulo deset minut. Dveře se otevírají a ozývá se moje jméno. Jak to že tak brzy?! Jdu dál. Pocit jak kdyby to mělo být moje poslední. Jdu jak na popravu. Snažím se tvářit sebevědomě, ale myslím, že můj obličej vypadá jako když se Sheldon snaží usmívat. Nastavují mi obálku a já si tahám otázky. Dobré to je. Čísla jsou nízká. To bych měl umět. Sedám si a dostávám očíslovaný seznam otázek. Přiřazuji číslům otázky. Připadám si teď jako Mr. Bean na zkoušce. Otáčím papír jestli se nespletli. Obor sedí, moje zaměření - sedí. Něco je ale špatně. Ty otázky jsem v životě neviděl. Otázky jsou z oborů - Psychologie, Zdravotnictví, Angličtina a Aplikovaná chemie a fyzika. Někdo zatahuje závěsy a zem se blíží k mému obličeji. Hlavou mi akorát stihlo blesknout, že asi omdlévám.
Probouzím se. Jsem opocený. Ležím v posteli. Pohled na hodiny. Je 05:50 a v budíku začalo hrát rádio Impuls. Pomalu mi dochází, že to byl sen. Super, alespoň nějaká změna. Asi se mi konečně přestane zdát o maturitě a bude se mi zdát o státnicích. Jo - změna je život.
Asi mi můj chorý mozek chtěl dát dárek. Nebo fakt nevím jak si to mám vysvětlit. Proč si myslím, že by to mohl považovat za dárek? Protože dnes je to rok od zkoušky a tak mu to asi přišlo jako dobrý nápad. Takže mám zase o trochu méně vlasů a mezi těmi, které zbyly, přibylo pár dalších šedivých.
Díky mozku. Měl by ses jít léčit.
Žádné komentáře:
Okomentovat