Bolt action (BA) - (úžasná) desková hra

Díky kamarádovi jsem měl možnost seznámit se s touto hrou. O její existenci jsem neměl ani tušení a díky němu jsem si ji dokonce i zahrál.

O co jde

Takže co jsem během mého krátkého seznámení zjistil? Je to desková hra z období druhé světové války. Hraje se na šest kol. Je to podobné tahovým strategiím, které se hrají na počítači. Tato fotka je z té hry co jsem hrál.

Jak se to hraje?

Báječně. Celý systém popisovat nebudu. Je to jednoduché a zároveň složité. On má armádu německou a americkou. V této hře je hodně národů. Záleží na každém, jakou si pořídí = koupí. 

Na začátku hry se stanoví na kolik se hraje bodů. Co to znamená? Dohodne se, že se hraje třeba na 1000 bodů. Každá jednotka stojí určitou částku a tak je na každém, jak si sestaví armádu.
Může se zdát, že hra na šest kol není dlouhá, ale protáhnu se to.

Poslední bitva (zatím)

Začátek článku jsem psal před pár měsíci a teď jsem se konečně dostal k jeho dokončení. Mezitím proběhl jeden tradiční sraz a na něj majitel přivezl tuto hru. Nejdříve se hráli ukázkové hry, jedna elitní jednotka proti dvěma nezkušeným. Každý tak měl možnost osahat si základní pravidla hry. Na večer se připravila větší bitva. Aby byla pro nás zajímavější, tak se to vymyslelo tak, že byli dva velitelé a potom tři až čtyři další účastníci. Ti dostali přidělené jednotky. Já jsem se dostal k němcům a svěřili mi snipera a minomet.
V této hře záleží na strategii a na štěstí. To se přelévalo ze strany na stranu. Jak jsem řekl, hrál jsem za německou stranu, ale svým výkonem, svými hody kostkami, jsem působil radost spíše na straně soupeře a mému mladému veliteli přibývaly vrásky a šedivé vlasy. Minometem jsem jenom strašil a nebyl jsem schopný se trefit a sniper se trefil jen jednou.

Výsledek bitvy

Remíza. My jsme sice obsadili bod o který se bojovalo, ale neměli jsme rozhodující převahu. Bylo i díky mým neuvěřitelným hodům. Když jsem potřeboval na zásah minometem minimálně pětku, tak jsem hodil čtyřku. Když čtyřku, tak padla trojka. A tak dále až k době kdy mi stačila na zásah dvojka, tak jsem hodil, vy už víte co. Ano správně jedničku. A tu se nade mnou slitoval i soupeř a pravil: "...tak si hoď ještě jednou..." Já jsem se slzou v oku pravil: "Díky" Vzal jsem kostku, míchal v ruce a hodil. Padla - jednička. No kdybych to nezažil, tak řeknu: "Kecáš!" Je to ale smutná pravda, ale na druhou stranu ten americký chlapec se mohl vrátit v klidu domů, do své plastikové krabičky.

Jaké to tedy je?

Po těch pár bitvách si myslím pořád to samé - skvělé, zábavné. Je to tedy lehce finančně, prostorově a časově náročnější, ale jinou chybu to nemá. Abych nezapomněl. Ta poslední bitva trvala s přestávkou na večeři (vynikající kolena) devět hodin. Skončili jsme kolem půl druhé - ráno. A to ještě probíhal zrychlený přesun herního pole z venku dovnitř, kvůli dešti, ale to jsou už detaily.

Fotky z poslední hry.