Tak jsem měl zas tu čest navštívit naše zdravotnické zařízení. No čest. Ale říká se to. Ona to nebyla čest ani pro druhou stranu, myslím.První zajímavost pro mě, objednací doba. Já tato zařízení zatím moc často navštěvovat nemusím a tak jsem neustále překvapován. Bohužel většinou nemile. No takže objednací lhůta? Lehce přes měsíc! Ale asi je to normální, protože jsem se nad tím pozastavil jenom já.
Spolu s datem návštěvy nám byl přidělen i přesný čas návštěvy a to 14:00. Na místě jsme byli kolem 13:45. Jak jste asi již pochopili, tak jsme byli objednaní tři.
Čekárna byla plná lidí a tak jsme si sedli před jinou ordinaci, ale to vlastně není důležité. Před druhou hodinou vyšla ven sestra a tak jsme jí nacpali kartičky pojišťovny. Asi po půl hodině jsem si lépe přečetl ceduli na dveřích ordinace. Bohužel jsem si ji nevyfotil. Píše se tam něco ve smyslu "Objednaní pacienti mají přednost". No nebudu to zdržovat. Měli jsme kliku, že jsme byli objednaní a měli jsme tudíž to privilegium přednostního přístupu do ordinace. Takže první z nás šel dovnitř už v 15:30!!!
To objednání na určitou hodinu mi nějak hlava nebere. No asi to nějaký, mě skrytý, smysl má. Takže první šla dovnitř a tak po deseti minutách, možná dříve, už byla venku. Jak to říct slušně, no byla slušně nakakaná. Od doktora se dozvěděla, že potřebuje jít na rentgen. V tom by nebyl problém, kdyby rentgen nekončil v 15:00. Připomínám - první vlez byl 15:30. Ok. Ona ale ještě dostala vynadáno, že neřekla, že potřebuje rentgen. Já tedy myslel, že doktor je on a tak návrhy na léčbu máme nechat na něm. Druhá ani nevím jak dopadla, protože jsme se jenom minuli vy dveřích. Pak jsem šel tedy já.
Po měsíci a kus - po dvou hodinách čekání, počítáno od předepsané doby, jdu na řadu. Zkrácený rozhovor:
"Tak co Vám je."
"Bolí mě rameno."
"Jak vysoko dáte ruku."
"Hmmmm, myslel jsem si to."
"Co děláte?"
"V kanceláři."
"A tohle znáte?" Ukazuje na počítač.
Moc nechápu dotaz, asi vypadám retardovaně: "Ano, znám."
"Aha."
Asi jsem potvrdil svou neinformovanost, nebo co. Možná se i jako slabší jedinec i tvářím.
Doktor si stoupnul: "A tohle můžete? Tohle uděláte? Tohle znáte?" S úsměvem, kterému říkám - na pěst - klade tyto otázky a různě ohýbá dlaně a prsty o stůl. Já nechápu, jestli to mám dělat taky, nebo co se po mě chce. A tak vstávám a dělám prstocviky také.
"No a proč to neděláte?"
"Takže tyto cviky mám cvičit? Nebo ještě něco navíc?"
"Tohle Vám stačí, protože až vyjdete z ordinace, tak zapomenete 25% a na chodbě 50%"
Jo mám jasno, jsem za debila. Jenom podotýkám, že si stále pamatuju 100% toho co mi ten doveda předvedl. Ok, přecházím to, jelikož odborník je on, doufám.
"A co třeba taping, to můžu? Když už mě to bolelo hodně tak jsem to použil a zlepšilo se to."
"Jo to můžete, to pomáhá. Já když měl ochrnuté ramenu, tak mi to pomohlo."
"Díky, tak já si to zase dám."
"Ono to pomáhá, ale je spousta lepičů a v republice to umí tak tři lidi." Věřil bych tomu, že on je jeden z nich a nemám problém si zatejpovat klidně i svoje záda.
Možná jsem byl už trochu nenaladěn, ale znělo to arogantně a ten jeho výše uvedený úsměv mi to potvrdil.
No, zkrátím to. Už v srpnu si mám dojít na rentgen atd. Asi se poohlídnu jinde, než se rozpadnu. Až nebudu vědět co psát dojdu se podívat do tohoto zařízení. Tam se inspirace dostaví.
Žádné komentáře:
Okomentovat