Blbej den...

Otevřel jsem oči. Tedy měl jsem pocit, že jsem je otevřel. Ne! Byl jsem si tím naprosto jistý! Sakra - ale jak to, že vůbec nic nevidím.
Ihned po tomhle zjištění jsem dostal takovou ránu do nosu, že kdybych stál, tak by mě to spolehlivě posadilo. Odkud se bere ten neuvěřitelný puch?! A kde to do psí p.dele vlastně jsem? Naposled si pamatuju, že jsem seděl s chlapama v krčmě U Zlámanýho cepu. Měl jsem u sebe dost stříbrňáků a tak si poroučel jídlo i pití. Byl to skvělý večer. Poslední práce se vydařila a tak jsem věděl, že nebudu muset chvíli "pracovat". Ale co se stalo potom? Na to si sakra nemůžu vzpomenout. Jmenuju se Efren Dudney. Paráda. Není to tak špatný. Aspoň
něco v tý hlavě mám. A pak, pak  mi to začalo docházet. Ta tma, ten puch a chlad. Nejspíš jsem v chládku jak se tak říká. Sedím v base, za katrem. Prostě jsem asi v p.deli. Nějak mě začal svědit krk. Je totiž v podstatě jenom jedna možnost, jak tohle může dopadnout. Co se ale mohlo tak pos.at? Někdo mě musel prásknout! Kdo to mohl být? Někdo z bandy? Vsadil bych si na Křiváka Santose. Jmenuje se Santos Rey, ale tak mu nikdo neříká. Křivák se mu asi neříká pro nic za nic a hlavně - nemáme se prostě rádi.
Mezitím co se mi tohle honilo hlavou, si moje oči zvykly a začal jsem rozeznávat detaily místnosti. Na zemi byla poházená sláma, která už měla to nejlepší za sebou. Místnost byla čtvercová a malá. Zdi byl z hrubě otesaných kamenů, které byly mokré a porostlém mechem a plísní. Ta byla na dotek, napadá mě jediné slovo - slizká. Jako kdybych hladil obrovského slimáka. Fuj. Místnost neměla žádná okna. Vchod byl uzavřen masivními dřevěnými dveřmi s malým okýnkem. Tím asi dozorci kontrolovali vězně. Okýnko bylo zavřené.
Podle pohybu, který jsem postřehl koutkem oka, jsem nebyl jediným obyvatelem této kobky. Otočil jsem se tím směrem a ozval se hluk, který vydával řetěz. Ten měl dva konce, jak jinak. Jeden konec byl na mém kotníku a druhý byl upevněný ve zdi. To co tam bylo se mnou byla vypasená krysa. To bylo velmi pozitivní zjištění. Nejsem v hladomorně. Tam by přežila akorát rychlá krysa a ne tenhle váleček.
Z úvah mě vyrušilo zarachocení klíče v zámku. Rychle jsem si lehnul a dělal jsem, že spím. Strážný se ani neobtěžoval s tím, aby mě nejdřív zkontroloval okýnkem ve dveřích. Asi mě pěkně zřídili. Já jsem se, až na tu bouli a bolest hlavy, cítil vlastně dobře.
Dveře se otevřely a do kobky vniklo prudké světlo. To jsem viděl i přes zavřená víčka. Na podlahu dopadly dva předměty. Na rozloučenou mě ten chlap s gustem nakopnul do nohy.
"Vstávej. Tady máš žrádlo, abys neřek, že se o svý hosty nestaráme." Smál se svému vtipu, že se až plácal do stehen. Díky tomu a díky světlu louče jsem si ho mohl prohlédnout. Chlap to byl docela urostlý, pěkně špinavý a slušně ožralý. A nevypadalo to na výjimečnou situaci. Myslím tím tu špínu i chlast. Co bylo ale důležitější než tyto poznatky, tak to byl jeho opasek. Na něm se mu houpal slušný svazek klíčů a na straně druhé dýka.
Nebylo nač čekat ...