...já se připravuju...

Doběhl jsem do skladu. Už tam pár pilotů čekalo. Stoupnul jsem si do fronty a čekal až na mě přijde řada. Což bylo vlastně super. Mám čas si to v klidu promyslet. No v klidu. V relativním klidu. Jinak jsem nervózní jak raketa, před doplněním paliva. Né, že bych žádnou stresovou situaci ještě nezažil, ale tohle je jiná. Tady to vypadá, že půjde o kejhák tak nějak všem.
Takže co musím udělat. Co jsem se dočetl na Galnetu, tak se pilotům doporučuje montáž chladičů. On je takovej speciální chladič.
Takovej jednoúčelovej. Když se loď začne přehřívat, tak do sebe to teplo naakumuluje a vyhodí se z lodi. A na chvilku je zas klid. Tohle zařízení já dobře znám. Používal jsem ho v začátcích mého řemesla. To jsem potřeboval hodně prachů a hned. No, ne že by se zrovna tohle tolik změnilo. Byl jsem mladej. Teď už nejsem a tak se s tím možná pojí i trochu toho rozumu. Začínal jsem jako pašerák. Vozil jsem hlavně otroky, což mi bylo v tu dobu nějak dost fuk. Hlavně, že byly prachy. Dost prachů. Taky jsem si říkal, jak jsou ty Imperiální stanice proti těm Federálním krásné. Takové čisté, vyleštěné. No a k tomu jsem přispíval i já. Dovozem levné pracovní síly. Jak říkám, bylo mi to fuk. A při téhle práci se chladiče využívaly hojně. Když vás začaly honit Federálové, tak jste to vyhodily a oni byly v hajz.. v háji. Ztratili jste jim.
Takže chladiče. Radši dvě sady. Zbraně si na případnou obranu radši nechám. Neudělám z toho čistokrevnýho dopraváka. To bych se cítil jako nahej. Co dál.
Mám v lodi Luxusní kabinu pro šest lidí. Ta musí pryč. Nedám tam ani byznys třídu. Dám si tam tu nejnižší a to je Ekonomická. Koukám, že tady mají velkou a to pro šestnáct lidí. To je ono. Jestli jde těm lidem fakt o kejhák, a že podle zpráv jde, tak vezmou za vděk i touhle. Obrannej systém taky nechám. Nic se nemá přehánět a já tam chcípnout nehodlám. Chci pomoct, ale vocaď pocaď. Tak to by asi byly všechny nutné změny.
"Tak pane, co to bude?" vytrhnul mě z myšlenek příjemný, ale unavený hlas technika.
"Dobrej. Hele, bude toho víc. Slyšel jsem vo tom průseru, co se na nás hrne. Tak se snažím pomoct."
"Hmm. To vás šlechtí. Co to bude?" Byl pořád v klidu, ale chápal jsem jeho náladu. Asi si připadal v takhle velký stanici nezranitelný. Nesmrtelný a všichni ho najednou otravovali. Asi mu nedocházelo, že se snažím zachránit i jeho prdel.
"Potřebuju chladič. Ty mi namontujte rovnou dva. Potom vymontovat Luxusní kabinu a místo ní tu vaši největší Ekonomickou. Tu pro šestnáct lidí. To bude všechno."
Ukázal mi cenu v kreditech a já mu dal časově omezený přístupový klíč do nutných prostor lodi. Pak jsem odeslal příslušnou částku.
"Tak nashle. A snad se někdy uvidíme."
"Šťastný let."
Na povídání nebyl čas ani nálada. Už se mu tam hrnuli další. To mě zahřálo, že si mezi s sebou ještě nejsme tak lhostejní. Třeba máme jako lidstvo ještě šanci.
Šel jsem do kajuty. Měl jsem pár hodin, než mi upraví loď. Naordinoval jsem si odpočinek. Ne, nečeká mě dlouhá cesta, ale tuším, že to žádná legrace nebude. Nařídil jsem budík. Ztlumil jsem světla a nastavil je, ať se za deset minut vypnou úplně. Ten kdo vymyslel, nebo spíš prosadil, galaktický jednotný čas, by měl mít někde nějakou zlatou desku. Nebo být zapsaný tlustým písmem, aby se na něj nezapomělo. Takhle totiž vždycky víte kolik je a kolikátého je.
Pár hodin se prospím a pak vyrazím. Potom dalších pár hodin a pár desítek světelných let a nové dobrodružství může začít.
Dobrou noc všem lidem a pěkně zlou Thargoldům.