Poznej noční Kutnou Horu
Úvod
V pátek jsem se zúčastnil svého druhého orientačního závodu. První byl v létě a byl to závod jednotlivců. Včera to byl závod dvojic.Další změna byla v tom, že to byl noční městský běh. Perfektní na tom bylo to, že se to konalo v Kutné Hoře, takže jsem doporučenou buzolu ani nepotřeboval. No není to zas tak úplně pravda, protože díky její absenci jsme měli jednu odpověď špatně.
Takže jednalo se o nultý ročník orientačního běhu, který byl pořádaný v rámci oslav dvacátého výročí Kutné Hory v UNESCO. Když jsme byli dotázáni jestli se chceme zúčastnit, tak jsem byl hned pro. Protože první orienťák byl prostě super. Juhú, jedééém. No ale jak se blížil termín startu, tak mě ta radost přecházela. Týden předtím jsme si to odleželi a naplánované tréninky jsme nějak vynechali. Moje příprava vypadala asi takto. Do práce (většinou) pěšky. Tam potom sedím. Pak pěšky (většinou) domu. Přijdu domu - sedím. Tolik k mému tréninku.
Před startem
Nastal den závodu - pátek. Předpověď nezklamala - pršelo. No spíš to venku vypadalo jak říkal děda Komárek. Takže jsem přišel po práci domů a hledal co si vezmu na sebe. Venku už vedro zrovna není a ještě k tomu ten déšť. No co, aspoň to bude zajímavější. Našel svoji jedinou pláštěnku. Je to pláštěnka na kolo a je to pončo. Bude to její první použití. Zkusil jsem si ji a budu zajímavá postavička - modrý batman. Jako další věc, která měla být s sebou, je čelovka. Našel jsem dvě a ani jedna nefungovala, ale naštěstí najít baterky a zprovoznit je bylo otázkou chvilky. Venku už na nás čekal odvoz.
Venku stále pěkně pršelo. Dojeli jsme na místo startu, který byl v Městských sadech. Už tam bylo docela dost lidí. Došli jsme k prezentaci a tam jsme dostali tašku s upomínkovými předměty, kartičku na zapisování odpovědí a koláček. Sedli jsme si na lavičku, která byla ve velkém stanu a čekali na začátek závodu.
Před sedmou hodinou vydal vedoucí závodu pokyn k přemístění na start. Takže pláštěnku na sebe a vyrazit do deště. Myslel jsem si, že čelovku nebudeme potřebovat, ale po pár metrech jsem změnil názor. Bylo vidět slušně řečeno, prdlajz. Čelovku jsme si umístili do pracovní polohy, tedy na čelo, a pokračovali na start. Stejně jsem pár kalužema prošel.
Na startu nám byly rozdány mapy a k nim pokyny. Tento závod nebyl klasický orienťák s "lampiónkama", protože městské prostředí to neumožňovalo. Tedy my jsme tři našli, ale většina byla formou otázek: "Najdi letopočet; napiš třetí slovo; jaké zvíře je na budově atd.".
Závod
Byl vydán povel start a světlušky se začaly orientovat v mapě a vybírat trasu. Mapa a pokyny byly v igelitu, ale kartička na zapisování ne. Kartičku jsem si vzal já, protože se mi lehce schovávala po pončem lehce. První kontrola byla hned u místa kde jsme se registrovali. Toto místo bylo zároveň cílem. Otázka byla "Jaké zvíře je na domě". Byl to páv. Vyrazili jsme dál. Na mostku přes pách (Vrchlice) jsme měli převést letopočet zapsaný římskými číslicemi na čísla arabská. To bylo lehké.
V této části závodu jsme se pohybovali ve skupince. Přemístili jsme se pod železniční most. První těžší otázka. Nejvyšší zatížení mostu bylo uvedeno v metrických centech a měli jsme to převést na tuny. Nechali jsme si odpověď na později. Pak jsem na to zapomněl a odpověď jsme nenapsali. Mínus jeden bod.
Kousek jsme se vrátili a vyrazili na "královskou", kde jsme předběhli handicapované spoluběžce. Oni tedy měli handicap naštěstí omezený (časově), ne vrozený. Jeden byl po antibiotikách a druhý byl šikovný a dva dny před závodem se mu podařilo pustit si na palec desku. Takže vlastně klobouk dolů, že se vůbec zúčastnili. Jenom prozradím, že čas měli bezkonkurenčně nejlepší.
Na "královské" byli tři kontroly. Schody spočítala Kačka a další dvě byly lampiony s kleštičkama. Terén byl super. Něco tam dělají, takže tam byly kaluže, blátíčko atd. Díky tomu, že jsem letos začal trochu po městě lovit "kešky" se v něm lépe vyznám. To se ukázalo hned za chvíli.
Seběhli jsme pod park a tam jsem studoval další trasu. Mrknu do mapy a mám jasno. Běžíme. Říkám: "Tady odbočit a hledat značku na zdi." Otázka zněla: "Jakou barvu má turistická značka umístěná na kamenné zdi." Čelovkama propátráváme každý centimetr zdi a nic nenacházíme. Lokací místa jsem si jistý. Po pár minutách mě jistota opouští a rychlým pohledem do mapy zjišťuji, že jsme o uličku vedle. Tolik k mému orientačnímu smyslu.
Přeběhli jsme na správnou cestu a po pár sekundách zapsali správnou odpověď. Pokračovali jsme k Jezuitské koleji a cestou opět potkali již zmíněnou dvojici. Další zastávka byla u padlého vojína. Najít jméno architekta a snad sochaře, už nevím. Přiběhli jsme na místo a tam byl kameraman a natáčel nás. Kouknul jsem na památník a z boku viděl nápis se jménem. Tak jsem ho nadiktoval a mazali jsme pryč. Oba nás ten kameraman znervózňoval. Jak jsme potom zjistili, tak odpověď byla chybná. Z textu nebylo úplně jasné jestli se jedná o jednu osobu nebo dvě a tak jsem dál nepátral. No už vím, že Cingoš z Plzně nebyl ani jeden z nich. Před jezuitskou kolejí jsme byli opět fotografováni. Pokračovali jsme do města do kostela Jana Nepomuckého.Cestou jsme střídavě děsili a bavili turisty a obyvatele, podle toho jestli jsme je překvapili za rohem, nebo viděli naše čelovky z dálky. Ve spolkovém domě jsme za správnou odpověď dostali od barokní dámy dvě mince. Pak jsme proběhli ještě vršek České ulice a namířili si to k cíli.
Cesta vedla přes dům s jelenem. Otázka byla: "Kolikaterák to podle myslivecké terminologie je?" Na obou parožích měl čtyři výrostky a tak jsme měli dvě varianty - osmerák, nebo čtverák. Oboje nám přišlo stejně blbý, ale protože jsme vtipní, tak jsme dali jako odpověď - čtverák. Poznámka na okraj, je to špatná odpověď, správně je a).
Doběhli jsme do cíle a nahlásil nám, že jsme přiběhli o třicet sekund po limitu, tudíž jeden bod dolů, neboli jedna správná odpověď se škrtá. Kouknul jsem se na něj a zeptal jsem se jestli to myslí vážně. A myslel. Musíme se k tomu tedy příště postavit zodpovědněji.
Bylo oznámeno, že vyhlášení výsledků bude do půl hodiny. Šli jsme se ohřát do blízkého penzionu. Za chvíli přišel kulatý kameraman a zeptal se jestli bysme někdo nechtěl dát rozhovor. Nikdo nechtěl, ale přemluvili jsme švagrovou. Vyhrožovala mu, že: "...ja su z Moravy a nebudete mi rozumět...", ale nedal se obměkčit a tak nakonec s doprovodem odešla stát se mediálně známou.
Když se vraceli, tak jsme je obrátili a šli na vyhlášení. Jako první vyhlásili nejmladšího účastníka. Potom vyhlásili účastníky, kteří přijeli z největší dálky. A to byl bratr a jeho žena. Takže druhý zářez, rozhovor a cena. Potom vyhlašovali závodníky, kategorie kutnohorák. Třetí místo získává - potlesk, druhé místo získává - brácha se ženou. Koukali jsme jak blázni. Vyhlásili tedy bráchu a moji ženu, ne jeho, protože byli takto původně přihlášeni, ale na poslední chvíli se to změnilo. Ve výsledcích je to už dobře.
Ale zklamal, protože kdyby byl první, tak bysme obklíčili celé startovní pole. Lukáš s Verčou byli poslední (víme ale proč) a já s Kačkou jsme byli v druhé polovině startovního pole.
Byl to opět super závod a doufám, že se z toho stane tradice, protože bych se rád příští rok opět zúčastnil.
Přeběhli jsme na správnou cestu a po pár sekundách zapsali správnou odpověď. Pokračovali jsme k Jezuitské koleji a cestou opět potkali již zmíněnou dvojici. Další zastávka byla u padlého vojína. Najít jméno architekta a snad sochaře, už nevím. Přiběhli jsme na místo a tam byl kameraman a natáčel nás. Kouknul jsem na památník a z boku viděl nápis se jménem. Tak jsem ho nadiktoval a mazali jsme pryč. Oba nás ten kameraman znervózňoval. Jak jsme potom zjistili, tak odpověď byla chybná. Z textu nebylo úplně jasné jestli se jedná o jednu osobu nebo dvě a tak jsem dál nepátral. No už vím, že Cingoš z Plzně nebyl ani jeden z nich. Před jezuitskou kolejí jsme byli opět fotografováni. Pokračovali jsme do města do kostela Jana Nepomuckého.Cestou jsme střídavě děsili a bavili turisty a obyvatele, podle toho jestli jsme je překvapili za rohem, nebo viděli naše čelovky z dálky. Ve spolkovém domě jsme za správnou odpověď dostali od barokní dámy dvě mince. Pak jsme proběhli ještě vršek České ulice a namířili si to k cíli.
Cesta vedla přes dům s jelenem. Otázka byla: "Kolikaterák to podle myslivecké terminologie je?" Na obou parožích měl čtyři výrostky a tak jsme měli dvě varianty - osmerák, nebo čtverák. Oboje nám přišlo stejně blbý, ale protože jsme vtipní, tak jsme dali jako odpověď - čtverák. Poznámka na okraj, je to špatná odpověď, správně je a).
Doběhli jsme do cíle a nahlásil nám, že jsme přiběhli o třicet sekund po limitu, tudíž jeden bod dolů, neboli jedna správná odpověď se škrtá. Kouknul jsem se na něj a zeptal jsem se jestli to myslí vážně. A myslel. Musíme se k tomu tedy příště postavit zodpovědněji.
Bylo oznámeno, že vyhlášení výsledků bude do půl hodiny. Šli jsme se ohřát do blízkého penzionu. Za chvíli přišel kulatý kameraman a zeptal se jestli bysme někdo nechtěl dát rozhovor. Nikdo nechtěl, ale přemluvili jsme švagrovou. Vyhrožovala mu, že: "...ja su z Moravy a nebudete mi rozumět...", ale nedal se obměkčit a tak nakonec s doprovodem odešla stát se mediálně známou.
Když se vraceli, tak jsme je obrátili a šli na vyhlášení. Jako první vyhlásili nejmladšího účastníka. Potom vyhlásili účastníky, kteří přijeli z největší dálky. A to byl bratr a jeho žena. Takže druhý zářez, rozhovor a cena. Potom vyhlašovali závodníky, kategorie kutnohorák. Třetí místo získává - potlesk, druhé místo získává - brácha se ženou. Koukali jsme jak blázni. Vyhlásili tedy bráchu a moji ženu, ne jeho, protože byli takto původně přihlášeni, ale na poslední chvíli se to změnilo. Ve výsledcích je to už dobře.
Ale zklamal, protože kdyby byl první, tak bysme obklíčili celé startovní pole. Lukáš s Verčou byli poslední (víme ale proč) a já s Kačkou jsme byli v druhé polovině startovního pole.
Byl to opět super závod a doufám, že se z toho stane tradice, protože bych se rád příští rok opět zúčastnil.
Výsledky
Žádné komentáře:
Okomentovat