Babička

Je krásný letní podvečer. Těšil jsem se na to už od rána. Těšil jsem se a konečně jsem se i dočkal. Moje hodina přišla.
Slunce se už blížilo k horizontu, ale času do jeho západu bylo dost. Dal jsem si lehký strečink, protáhnul si tělo a šel se oblíkat. Venku je krásně, tak se obléknu na lehko. Dneska si vezmu jenom tričko, šortky, ponožky a boty. Jo a ještě sluneční brýle. Málem jsem je nechal doma.
Hodinky na ruku, pásek na hrudník a už můžu asi vyrazit. Ještě lahvičku s vodou na opasek vlastně.

Už je samozřejmě jasné na co jsem se těšil. Na běhání. Na krásné, pohodové běhání v lese. Hodinky s měřením tepu jsem si pořídil kvůli tomu, abych to s tou aktivitou nepřehnal. Běhám kvůli tomu, abych si vyčistil hlavu. Někdy mi ale trvá než to z hlavy dostanu. Stávalo se mi, že jsem se nad tím problémem tak zamýšlel a trápil se tím, že jsem zrychloval a ani to nevnímal. Pak se mi stávalo, že jsem najednou nemohl popadnout dech. Proto jsem si je tedy pořídil. Mám na nich nastavený maximální tep a po jeho dosažení začnou hodinky pípat a vytáhnou mě z tranzu.
Včera byl pátek. Dneska je tedy logicky sobota. Po tomto týdnu jsem si opravdu potřeboval vyčistit hlavu. Bylo toho nějak moc. Kolegové, zákazníci, napjaté termíny. Potřeboval jsem ven. V podstatě jsem bodl prst do mapy, zavolal jestli mají volné místo a koupil. Sedl jsem do vlaku a jel jsem. Byl jsem tak unavený, že jsem to málem přejel. Od zastávky vlaku jsem to měl asi hodinu pěšky. Do pěkné čisté přírody. Do klidu. No, a teď jsem tady. Včera jsem už nic nedělal. Dal jsem si jenom krátkou přestávku a pak usnul jako špalek.
Od rána bylo krásně, ale neměl jsem energii na ranní běh. Ležel jsem střídavě na sluníčku a ve stínu. Ležel a poslouchal krásné zvuky přírody. Štěbetání ptáků, šumění potůčku atd. Žádné vyzvánění mobilu, vrčení tiskárny, pípání faxu atd. Prostě klid.
Teď je už krásný podvečer a tak jdu ven. Běžím krásnou krajinou a pozoruji přírodu. Najednou si všimnu, že se stmívá. Tak to jsem se nějak zamyslel, ještě že jsem nějak nespadnul. Začínám se kolem sebe lépe rozhlížet. Žádné turistické znamení nemohu najít. Světla už hodně ubylo a já nemám s sebou ani mobil. Začínám mít docela obavy. Jsem na neznámém místě a takhle hloupě zabloudím.
Už je pomalu tma. Začínám propadat depresi. Aby to bylo ještě lepší, tak se spustil pěkný déšť. V tom se v dálce, mezi stromy objeví světlo. Je to jak z pohádky. Nic jiného mi nezbývá a tak klopýtám směrem k němu. Po chvíli se na mýtině objevuje chaloupka opravdu jak z pohádky. Jdu ke dveřím a zaklepu na ně. Dveře se otevírají a v nich stojí taková hezká babička. Zevnitř voní pečínka až se mi začnou sbíhat sliny.
"Dobrý večer."
"Dobrý večer. Co byste potřeboval?"
"Jsem tady poprvé. Šel jsem si zaběhat, nějak jsem se zamyslel a ztratil jsem se. Mohla byste mi pomoci? Nevím kudy zpátky."
"A odkud jste?"
"Jsem ubytován v takovém malém hotýlku. U veselého myslivce."
"Ten znám. Pojďte dál. Usušíte se, dám vám něco k jídlu a ukážu vám cestu."
"Děkuji, ale já už teď nevidím na cestu, tak abych vyrazil hned. Nemám ani mobil."
"Tak u mě když tak přespíte. Já vás přece neukousnu." Zalaškuje se mnou.
Jdu tedy dál. Přinesla mi nějaké věci na sebe. Čekal jsem nějaké staré obnošené věci, ale tyhle jsou docela nové a sportovní. Asi je tady má schované její syn.
"To máte od syna?"
"Ano. On si to tu u mě nechává. Občas mě navštíví."
"Tak to vám děkuji. Docela se do mě dala zima a tohle mi pomohlo."
"Sedněte si ke stolu, já vám dám něco na zahřátí."
Ukázala mi na židli, které stála zády ke kamnům. Chtěl jsem si sednout na druhou stranu.
"Ne, ne. Sedněte si hezky zádama ke kamnům, aspoň se prohřejete."
"Děkuji."
"Není zač. Dám vám jednu moji specialitu."
Na stole přede mnou se objevila porce masa, knedlík a zelí. Chutnalo to moc dobře, ale velmi zvláštně. Maso bylo nasládlé. Ne jako když si dávám třeba "čínu" nasladko. Prostě jinak.
"To je dobré, děkuji. To maso je takové zvláštní co to je?"
To byla jeho poslední myšlenka. Právě v tu chvíli se totiž jeho zad dotkl chladný kov. Propíchl kůži, pronikl do ledviny a roztrhl ji. Zemřel téměř okamžitě na šok.
Za ním stála babička. Zkrvavený nůž v rukou a na tváři vítězný a šťastný výraz. Obešla ho a podívala se do jeho vyhasínajících očí.

"To už si nepamatuju kdo to byl. Už je to dlouho a zásoby se mi krátily. Jediné co vím je to, že příští chod budeš TY!".