První

Ráno

Byl předposlední únorový den. Louis McDonald si myslel, že to bude den jako každý jiný. I když - pondělí nebývá zrovna den jako každý jiný.
Vstal, šel do koupelny a ranní sprchování mu překazil ten fakt, že tekla pouze studená voda. Opět. "Zítra se fakt už začnu otužovat." mumlal si polohlasem, když ze sebe stíral zbytky mýdla. Nedokázal se v té studené vodě dokonale opláchnout.

Šel do kuchyně. Nalil vodu do varné konvice, zapnul ji a bytem se náhle rozlila tma. Vypadly pojistky. "Já se na to už kruci fakticky vyse... Uuuuu. Pcháááá. Klíííd." Pomalu to rozdýchával. Došel na chodbu a nahodil pojistky. Vzal konvici a hodil ji do koše. Kávu si nakonec uvařil pěkně postaru, na plotýnce.
Po snídani šel do auta. S obavami strčil klíče do zapalování. I přes chladné ráno ho polilo horko. Otočil klíčkem a auto nastartovalo. "Že by ta smůla dneska stačila? Doufám, že ano." Odpíchl svoji Toyotu Crown z roku 97´ a vyrazil do ranní špičky. Cesta proběhla v rámci možností ranní pondělní špičky, vlastně v pohodě. Párkrát vyzkoušel i klakson a zjistil, že stále funguje. Docela si tím ulevil.

Práce

V práci se to postavilo zase tím ke zdi, prostě to stálo za prd. Co konkrétně? Třeba tohle. Chvíli po příchodu do práce se místností začal šířit zvláštní puch, spíše smrad. Louisovi to přišlo, jako když se pálí kabely. Nejdříve to cítil pouze on, po chvíli se přidali i kolegové. Když zjistili, že to nejde zvenku, ale musí to jít zevnitř, začali pátrat a po chvíli příčinu našli. Byla to mikrovlnná trouba. Kabel byl spečený v zásuvce. Tak ho vytáhli, ale ten puch se šířil stále dál. Motala se mu z toho trochu hlava. Šel to iniciativně nahlásit vedoucímu a ten mu hned řekl důvod, proč se to stalo.
"To je z toho, že to do zásuvky zastrkáváte málo."
"Ale dneska nebyla vůbec zapnutá. Nepoužili jsme ji."
"Zastrkáváte to málo."
"Dobrá."
Kdyby to bylo možné, tak by ostatní mohli vidět jak Louisovi stoupají z uší obláčky dýmu. Byl vytočený tak, že byl rád, že nevlastní zbraň, protože by ji asi v náhlém pomatení mysli použil. Věděl to a zároveň si byl jistý, že by se mu ulevilo. Strašně by se mu ulevilo. Nyní se pouze pořádně prodýchal a uklidnil. Bohužel - pouze na chvíli.
Na stole zazvonil telefon:
"Louisi?"
"Ano pane vedoucí."
"Přijď ke mě do kanceláře. Ihned!"
"Ano pane."
Vstal a vyrazil na určené místo.
"Potřebuji abys ihned vyřídil tento případ."
"Ale pane, nemohl by to udělat někdo jiný? Mám teď rozdělané naléhavé případy a..."
"Ne! Uděláš to ty! Mám na tomto případu zvláštní zájem."
"Ano pane."
John viděl Luise jak vychází od šéfa. Chtěl se ho na něco zeptat, ale když se mu podíval do tváře, tak mu šel ihned z cesty a snažil se být neviditelný. Louisův výraz byl velmi výmluvný. Každý mu šel radši z cesty. Za chvíli se, alespoň navenek, uklidnil.
Za hodinu byl čas oběda. John se šel Louise zeptat, jestli jde také.
"Ne díky. Dnes nejdu. Mám s sebou jídlo z domova."
"Ok."
"Nezlob se. Půjdu zítra."
"Nic se neděje."

Poledne

Ve skutečnosti neměl náladu na jakoukoliv lidskou společnost. Za oknem to vypadalo, že je venku hezky. Slunce svítilo a přes okna příjemně hřálo. Nastal čas oběda a tak vyrazil ven. Šel na opačnou stranu než ostatní. Napadlo ho, že si sedne do parku a bude si vyhřívat tělo na slunci. Z té studené kobky, které říkají kancelář, byl promrzlý až na kost.
Sedl si na lavičku do blízkého parku. Rozepnul si zimní bundu a natočil se čelem ke slunci. Tato nejbližší hvězda dnes velmi příjemně hřála. Seděl a přijímal sluneční paprsky. Byl by přísahal, že cítí, jak mu jednotlivé paprsky dopadají na kůži. Bylo to jak kapky letního deště. Nádherné, příjemné. Po chvíli se mu po tváři rozlilo teplo jako v zimě, po konzumaci teplého nápoje.
V parku s ním byl pouze hlídač, který jednou prošel kolem a jedna důchodkyně. Ta seděla kousek od něj a četla si knihu. Jinak tam bylo mrtvo. Seděl na dřevěné vyhřáté lavičce a měl zavřené oči. Cítil jak mu slunce úplně dobíjí baterky. Nálada se mu pomalu zlepšovala. Uslyšel nějaký zvuk a tak, ač nerad, otevřel oči. Po stole lezla moucha. Mávnul rukou a ona odletěla. Zavřel oči a relaxoval dál.
Po chvíli uslyšel zase nějaký zvuk. Na čele mu naskočila vráska z toho, jak se zamračil. Otevřel oči a kousek před ním letěl motýl. Ústa se mu roztáhla do úsměvu a v hlavě naskočila otázka: "Jak jsem ho mohl slyšet? Ale to je jedno. Je krásný."
Uplynulo čtvrt hodiny a uslyšel kroky. Nechtělo se mu, ale přirozená ostražitost ho přinutilo otevřít alespoň jedno oko. Ten zvuk způsobila důchodkyně, která si sbalila knihu a odcházela. Slunce stále příjemně hřálo a vítr foukal jen občas a byl velmi mírný. Sundal si šálu, opřel lokty o dřevěný stolek a zavřel oči. Za sebou uslyšel slabý zvuk. Rozhodl se ale, že mu nebude věnovat žádnou pozornost. Už se nehodlal nechat vyrušovat. Pozornost věnoval pouze paprskům slunce. Náhle ho něco štíplo do krku.

Policejní zpráva

Výňatek ze zprávy. Louise McDonald pracoval ve firmě Pro Star Garden Management na pozici Public relation manager. Narozen 28.04.1973, výška 189 cm a váha 79,3 kg.
Jeho tělo bylo nalezeno v parku, který se nachází blízko jeho zaměstnání. Seděl u stolu, opřený o lokty. Výraz jeho tváře byl uvolněný až veselý. Smrt musela nastat velmi rychle. Podle předběžného ohledání byla smrt způsobena anafylaktickým šokem, vyvolaným bodnutím včely medonosné. Pro tuto hypotézu hovoří tato fakta - vpich s mírným otokem a uhynulý jeden exemplář, výše popsaného hmyzu.
Konec zprávy.