Tak jsem tady

Minulost

Krátké shrnutí na úvod. Žil jsem si poklidně a o okolí jsem se moc nestaral. O lidi jsem měl zájem pouze když jsem dostal hlad. Tohle moje prokletí nebo dar mám už dlouhou dobu. V mém případě tím myslím pár staletí. Je to jako vše. Vždy je něco za něco. Občas se díky té dlouhověkosti začne člověk nudit. No člověk. Prostě já.
Jednou jsem provedl hloupost a ulovil jsem dceru místního vladaře. Což se mu nelíbilo. Jak jsem to ale asi měl vědět? No měl, ale moje nevšímavost, no přiznejme si to, i moje přezíravost, byla toho příčinou. Stalo se a on na mě uspořádal nevídaný hon. Na tom by nebylo nic, co jsem už nezažil. Výjimečné na tom bylo ale to, koho si na mě ještě ten zmetek pozval.

Jak jsem už řekl, o okolí jsem se nestaral a tudíž jsem netušil koho si pozval. Kdybych zjistil, že si na mě zavolal kouzelnici (někdo jim říká čarodějnice, ale je to jedno) dal bych si pozor a stáhl se. Ale kdybych věděl že si pozval přímo Serih Quiangar, tak to bych si dal sakra pozor. Utíkal bych, co by mi síly stačily.
Ale to já ne. Já jsem si šel v klidu na lov, jako by se nechumelilo. Ono tedy nechumelilo, ale sněhu bylo dosti. Šel jsem na lov do své oblíbené vesnice.
Blížil jsem se a uviděl jsem na kraji vesnice spát osamělou stráž. Byla to samozřejmě past na mě. Já jsem do ní spadnul, tak jak chtěli. V půlce skoku jsem narazil do neviditelné zdi a pavučina upředená z kouzel mě uvěznila.
Zkrátím to. Původní úkol pro Serih byl - zabít mě. Když mě vladař uviděl na vlastní oči, tak jí řekl "...už ho nechci nikdy vidět...". Jelikož byla Serih cizinka, tak to asi špatně pochopila a nezabila mě, ale přenesla mě do jiného světa. Propadl jsem takovým mlžným kruhem. Tam jsem, jako moji poslední oběť, potkal jednoho muže.
Pronásledoval jsem ho po lese. V jednu chvíli se před ním otevřela stejná brána, ale nepodařilo se mu proskočit. Stihl jsem v té bráně zahlédnout nějakou spoře oděnou ženu. Brána se zavřela. Běželi jsme dál a už jsem ho doháněl. Byl na dosah.
Před ním se opět otevřela další brána. Měl větší štěstí něž já. Já jsem neviděl nikdy žádnou bránu. Možná to souviselo s mým prokletím. On skočil do brány a mě zbýval kousek a mohl být můj. Pak se zatmělo.

Jak jsem se sem dostal

Bylo to jako věčnost, ale přišlo to. Světla začalo přibývat. Obrysy se zostřovaly. Chtěl jsem se protáhnout a promnout si krk. Nešlo to. Byl jsem jak ochrnutý. Postupně jsem ale začal získávat vládu nad svým tělem. Pořádně jsem se rozhlédl po okolí a málem jsem vykřikl nahlas. Seděl jsem v místnosti plné lidí. Na stole přede mnou ležel dopis, který psaly moje ruce. Očividně psaly, ale já je neovládal.
Pak se na chvilku setmělo a já jsem vyhrál. Přečetl jsem si co "jsem napsal". Zjistil jsem, že tohle nikdo vědět nemusí. Mám nové tělo. Okolo jídla (lidí) spousty. Prostě ráj. Mé nové jméno je - František Haman.
Kdyby bylo někomu divné to, že mluvím současným jazykem, tak zde je vysvětlení milá pážata.
Jak jste pochopili, tak se mi asi v poslední chvíli podařilo to, že jsem chytil Fandu a s ním jsem se dostal do tohoto světa. Kam zmizelo moje tělo nevím, ale duch Františka ho nezískal. Musel jsem s ním bojovat a nakonec jsem zvítězil a jeho tělo je teď mé. Něco mi tedy chybí, ale možná se to zlepší. Jo a ten slovník. Málem bych zapomněl. Takže to máte tak. Fandovo tělo ovládám já. Ale jeho vzpomínky zůstaly a jsou jako moje. Tudíž díky němu - opravdu Ti děkuji - ovládám místní řeč, vím kdo jsem, jak se v tomto světě chovat atd.
Zmuchlal jsem dopis a úsměv se mi rozlil po tváři. Všiml jsem si, že jedné ženě asi nejsem lhostejný. Nevypadala jako konkubína, teď se tomu říká jinak, ale nenaskočilo mi to, ale na seznámení s mým novým tělem by to byl dobrý začátek.

Návrat domů.

Se slečnou jsem si vyměnil pár významnějších pohledů. Jak se dnes říká, nechtěl jsem "tlačit na pilu" a tak jsem se zvedl a šel "domů". Vlastně domů a ne "domů". Od teď je to můj domov. Domov na který mám nárok. Zvítězil jsem a toto je jedna z cen.
Z kapsy jsem vyndal klíče a otevřel si. Je to pořád ještě zvláštní, ale já jsem věděl co uvidím. Šel jsem do obývacího pokoje a tam jsem do něj málem vrazil. Ze stropu si tam visel (Pholcus phalangioides). Jo, Vy asi nevíte co to je, že? Bývalý pán tohoto těla byl broukař. Ze stropu visela Třesavka velká. Pořád nic? Prostě pavouk. Takovýhle. Pomalu se spouštěl na své pavučině dolů. Nastavil jsem mu ruku a on mi slezl na dlaň. Pohyboval se pomalu, ostražitě. Lechtalo to. Lezl po ruce výš. Přendal jsem si ho do pravé ruky. Podíval jsem se na něj pěkně zblízka a zjistil jsem, že se mi zlepšuje lidský zrak na můj bývalý. Krásně jsem viděl do těch jeho osmi očí. Jedna noha jedno oko. Viděl jsem ho jako pod mikroskopem.
Rychlým pohybem jsem ho přiblížil k obličeji. Otevřel jsem pusu a dal ho dovnitř. Jedna rada. Až budete jíst pavouka, tak ho musíte dát na jazyk a tím ho rychle rozmáznout o patro. No a on už neuteče. Pak podle druhu pavouka ho už jenom spolknete, nebo ty větší druhy, musíte trochu rozkousat. Tak to bychom měli svačinku. 
Teď mě napadlo, že mám vlastně ledničku. No jo, ale lidské jídlo je mi bohužel odepřeno. Před očima se mi objevila restaurace a ta žena. zítra se tam půjdu podívat. Třeba budu mít štěstí.

Seznámení s Brigitou

Druhý den jsem se tam tedy vydal. Ona tam seděla a asi mě vyhlížela. Možná jsem zase domýšlivý, ale určitě na mě čekala. Jdu k ní.
"Dobrý den."
"Dobrý den."
Zatím dobrý. "Máte zde volno? Mohu si přisednout?"
"Určitě. Prosím."
Hovor to byl zajímavý, ale do podrobností zabíhat netřeba. Pro mě z toho byl nejzajímavější závěr. Večer se máme schůzku. Jdeme na večeři. Já tedy určitě. Podle Frantových vzpomínek jsem zjistil, že u žen moc úspěch neslavil. Takže to bude mnou. Pýchou se mi dme hruď. Bez hypnózy a jak to jde.
Byla mi nějak povědomá. Z pomocí Frantových vzpomínek jsem zjistil, že to byla ta žena, kterou jsem (vlastně jsme) oba viděli. To nám to krásně zapadá. Našel jsem posledního a jediného svědka, který mě a Frantu, mohl vidět. Už se těším na večer.

Jsem dokonalý

Tak je to tady. Čekám na ní před restaurací. Čekám na svou Brigitku. Snad si to nerozmyslela a přijde. Ne - támhle jde. Jdeme dovnitř. Číšník nás usadí ke stolu, který jsem samozřejmě předem objednal. Objednali jsme si víno, a přes mé protesty (zbytečné), i jídlo.
Přinesli nám tu krmi na stůl. K mému překvapení jsem na to dostal chuť. Abyste rozuměli. Pohled na lidské jídlo pro mě je vzrušující asi jako pohled na kámen. Úplně stejná chuť. Ale něco se změnilo a já jsem cítil jeho vůni a chtěl ho jíst. No co, tak to ochutnám. Snad to nebude horší než pavouci.
Beru vidličku a nůž. Ukrojím si kousek, vložím do úst a - no nevím jak to popsat, ale slast, jakou jsem nezažil století. Ó Brigito, kdybys věděla. Ještě jsem se chvíli obával reakce mého organismu, ale bylo to v pohodě. To tělo bylo vlastně Franty a ten s tím problém neměl. Paráda.
Po příjemně strávené večeři jsme se vydali domů, k ní. Buďto není tak ostražitá, nebo jsem jí tak okouzlil, nebo to tak dělá běžně. Nevadí. Hlavně že jdeme k ní.

U Brigity

Vrhla se na mě hned za dveřmi. Asi "to" potřebovala už dlouho. Nebo to bylo mnou. Nejsem domýšlivý, to jsou fakta. Jsem šlechtic a ten o těchto věcech na veřejnosti nemluví. Řečeno dnešní mluvou, "bylo krátké a intenzivní". Usnuli jsme spolu.
Když jsem se probral, tak ona tam ležela stále a svojí hlavu měla na mé hrudi. Prohlížím si jí a můj zrak spočine na jejím štíhlém krku. Cítím tlak. Opět cítím tlak na správném místě. Poprvé to to trochu bolí. Už jsem na to zapomněl. Tlak roste. Špičáky vyjíždějí. Konečně jsem zase celý muž.
Nakláním se k ní a špičáky lehce pronikají její kůží. Saji její krev. Energie se mi rozlévá po organismu. Doufám, že s návratem této schopnosti mi nezmizí možnost jíst i lidskou stravu. I když z krve je té energie mnohem víc její nástup je rychlejší.
Nějak jsem se zamyslel a trochu jsem to přehnal. Brigitka je bílá jak stěna a pomalu chladne. Srdce jí nebije. První jídlo a já to takhle zkazím. Ale co. Jsou jich tady spousty. Akorát se jí musím šikovně zbavit a hlavně zamaskovat tu příčinu.
Teď se tím zabývat nebudu. V břiše mi příjemně šplouchá. Je tady krásně.

Tak mě tady máte

František měl zajímavé koníčky. Nejen, že se zajímal o pavouky, ale i jeho další četba byla zajímavá. Četl i brakovou literaturu. Nejvíce mě zaujal jeho nejoblíbenější autor. Jmenuje se Jiří Kulhánek. Velmi zajímavé knihy. Hlavně ty o "nás". Nějak moc toho ten chlapec ví. Některé detaily jsou až zarážející. Asi se ho budu muset navštívit. To nebude jenom z jeho hlavy. Jeho zdroj mě moc zajímá. Mohl bych, díky němu, najít své další "příbuzné".
Tak tady mě světe máš. Dokonalého tvora. Potravu mohu obojí a denní světlo není překážkou. To je jak text inzerátu.
Dám si inzerát: "Kdo chce poznat pravého upíra a zažít nezapomenutelný zážitek, nechť volá na číslo ....". Nezapomenutelný zážitek to bude určitě, protože bude poslední.
Teď ještě vymyslet co s chladnoucí Brigitou a pak se asi podívám za Jirkou.