Týden blbec

To se to zas sešlo. Sled událostí jsem pojistil tím, že jsem se přemluvil a na svůj počítač jsem nainstaloval čisté Windows. Nikdy se mi do toho nechce. Nedělám to tak často a pokaždé na něco zapomenu a pak z toho plynou problémy.
Když to instaluji někomu jinému, tak s tím většinou není tolik potíží. Netuším proč. Ale je to tak.
Zpátky k mojí instalaci. Vůbec mi nešel TS3. To je program na komunikaci, který se používá hlavně při hrách. Zvuk šel a tento program ne - nechápu. Pak Lukáš někde vyšťoural jednu radu. Tu jsem vyzkoušel tak napůl, ale najednou to šlo. Pak tam byl ještě jeden problém, ale ten se pak tak nějak taky vyřešil v podstatě sám.

Poté nastalo pár drobností, které se držely v duchu blbého týdne. Ale byly to fakt drobnosti. Pak už byla neděle. Na tento den jsem se těšil ze dvou důvodů. Těšit se na neděli, konec víkendu, to je divné, že? Takže první důvod - konec týdne, blbého týdne, snad.
Druhý důvod. Jeli jsme do Maďarska do lázní. Navíc autem a ne autobusem a ještě jsme jeli do **** hvězdičkového hotelu. Jenom krátký popis. Parádní pokoje. Do lázní se chodilo tunelem v župánku. Velmi příjemná změna. Nikdo nemusel nic vařit, protože jsme měli polopenzi. Ta byla formou švédských stolů. Nepřeberné množství velmi dobrého jídla. Myslel jsem, že prasknu, protože jsem chtěl všechno aspoň ochutnat. Nedalo se to.
Předběhnu. Nedělí ten blbý týden opravdu skončil. Ale tečka byla luxusní. Nejdřív mě to rozpálilo, ale po chvilce jsem se tomu už jenom smál a doufal, že je to opravdu poslední záchvěv. Byl. Co se to tedy stalo?
Šli jsme do bazénu. Do venkovního teplého bazénu. Voda už nevím kolik měla, ale vzduch měl 8°C. Chvílemi pršelo, takže se lidé schovávali pod stříšku. Polovina bazénu byla krytá, druhá logicky ne. Když jsme uznali, že jsme do sebe dostali dost kationtů, aniontů a půlku periodické tabulky, tak jsme se vydali k odchodu.
Vylezeme ven do takové převlíkárny a bereme si župany. Ti šťastnější z nás, si berou i boty. Jo, je to tak. Moje nové luxusní vietnamské crocksy (teď jsem přišel na to, že vlastně netuším jak se to píše) zmizely. Hledám a moje šedivé botky nejsou. Něco se ve mě láme a tak pokračuji v této hře. Přece nebudu chodit bos. Beru jedny větší, taky šedé. Jdeme na pivo a kávu.
Vylezl jsem ven a málem jsem si ihned rozbil hu.. ústa. Ty boty jsou tak ošlapané, že kloužou jak blázen. Asi jsem našel boty, které měl ten co vzal ty moje. Jdeme dál, ale po pár desítkách metrů se to nemění a tak mi dochází, že takto by to nešlo. První den a hned bych s sebou seknul a bylo by po dovolené. Vracím se a znovu hledám. Zahlédl jsem jedny slušné kandidátky. Statečně počkám, až jsem sám a beru je do ruky. Sakra, jsou to jenom 43. Podrážka vypadá nově. Tak je beru. Je to jak se říká: "Lepší než drátek do oka."
Boty trochu tlačí, ale na druhou stranu, zas drží jak přibité. Nevím jak dlouho v lázních to losování probíhá, ale já jsem ho asi neukončil. Docela se divím, že mě ani moc netrápí svědomí. Asi už jsem taky nějak okoral životem.
Tím ale opravdu týden blbec skončil. Závěr to byl tedy šťavnatý, ale zase si to aspoň budu pamatovat - doufám. A když si to nebudu pamatovat, tak si to třeba někdy po sobě přečtu.