Vítězství se blíží...

Jo. To nám říkají už dlouho: "...vítězství se blíží..." Všichni doufáme, že to vítězství které se blíží, bude naše. Jak někdo řekl, říká, nebo určitě řekne: "...válka je vůl...".
Válka trvá dlouho. Už sakra dlouho. Počáteční nadšení se vytratilo a vojáků na obou stranách řádně ubylo. Muselo se proto sáhnout k odvodům a tak se k nám dostávají i ti, co se nestihli někde schovat, nebo utéct před tím válečným šílenstvím. Ti co byli odvedeni, většinou to naše nadšení nesdílí . Já jsem jeden z mála dobrovolníků, který přežil od začátku války. Přišel jsem o spoustu kamarádů a někoho jsem o několik kamarádů připravil. Tím myslím někoho na té druhé, nepřátelské straně.

Letectvo - nová zbraň

Sloužím u nové zbraně - u letectva. Před pár lety o létání snilo pouze pár nadšencům a nyní, nyní se už pomoci letadel zabíjíme. My - tím myslím lidi - si prostě nedáme pokoj a pořád vymýšlíme jak se lépe, rychleji a ve větších počtech zabíjet.
Vývoj válečné techniky vidím před očima pomalu každý den. Jak jde o to, vymyslet nejlepší a nejrychlejší způsob jak se můžeme mezi sebou zabíjet, tak se nám rozjedou mozkové závity naplno. Podívejte se třeba na ty naše letadla. Ze začátku jsme létali jenom jako pozorovatelé a po přistání hlásili pozice nepřátelských sil. Když jsme se ve vzduchu potkali s nepřátelskými letci, tak jsem se pozdravili, protože jsme měli dojem, že se nás to válečné šílenství dole prostě netýká. To se ale asi doneslo k někomu výše postavenému a nastaly změny, které už nešly vzít zpět. Začali jsme po sobě střílet.
Zpočátku jsme po sobě stříleli běžnými pistolemi a puškami. Ale vývoj šel rychle kupředu. Do letadel nám namontovali kulomety. V počátku byly montovány na vrchní křídlo, protože ve střelbě dopředu bránila vrtule. Nikdo si ji kupodivu nechtěl sám rozstřílet. No já tedy nejsem žádná výjimka. Mám svoji vrtuli rád Netrvalo to moc dlouho a někdo vymyslel přerušovač a my už můžeme střílet i skrz vrtuli.Takže můžeme střílet rychleji a přesněji. Díky tomu sestřelených a mrtvých pilotů přibývá.

Jdeme na ně

Je krásné letní ráno. Letos se opravdu vydařilo. Blbá válka. Místo lenošení u moře, nebo práce na vinici, musím být tady. Z úvah mě vytrhne voják, který mi předal mapu s rozkazem. Dnes letím na pozorovací let já! Velení má dojem, že se nepřátelé přesouvají a na mě je, abych zjistil, jestli je to pravda.
Mechanik je už letadla a roztáčí mi motor. Oblékám si poslední kousky výstroje a drápu se do kabiny. Nemůžeme v tom být navlečení pořád. Tady na zemi bychom se uvařili a tam nahoře bychom pak díky potu umrzli. Náhodnému pozorovateli by mohlo naše oblečení přijít nevhodné k tomuto letnímu vedru. Tím myslím tu šálu co jsem si právě omotal kolem krku a moji teplou leteckou kuklu.
Motor naskočil a rychle pojíždím na start. Nemůžeme s tím moc otálet, protože na zemi se nám motory rychle přehřívají. Asi jako my. Takže bez zbytečného otálení jedu na dráhu. Natahuji závěry kulometů, kontroluji směrovku, křidélka a výškovku. Všechno funguje. Dostávám pokyn ke startu. Přidávám plyn. Pár posledních drncnutí a jsem ve vzduchu. Tady nahoře to vypadá jako když válka není. Klid a mír. Slunce, mraky, prostě nádhera. Ale stačí se podívat přes bok letadla na zem a realita je zpět. Zákopy, ostnaté dráty, zem rozrytá od děl, mrtvá nafouklá zvířata. Mrtví vojáci jsou na tom většinou podobně. Nemá je kdo odtáhnout a pohřbít. Nikdo už nechce umírat kvůli mrtvým.
Jak se dostávám výš, tak se detaily ztrácí a už to nevypadá tak strašně. Oproti pěšákům jsem na tom o hodně lépe. Dobrá strava, teplá postel a o život mi jde většinou jenom ve vzduchu. Jo jasně, občas se nás snaží zabít bombardéry svými bombami, ale jejich úspěšnost je mizivá, takže se už před nimi ani neschováváme.
Blížím se k určenému místu. Do jedné ruky tužku, do druhé mapu a knipl držet mezi koleny. Rozhlížím se okolo, ale obloha je prázdná. Do mapy zakresluji aktuální polohu nepřátelských vojsk. Pak udělám otočku a vytahuji fotoaparát. Není to moc spolehlivý přístroj a z toho důvodu pořizujeme i záznam do mapy.
Do rachotu mého motoru přibyl náhle další zvuk. Ten zvuk zesiluje a blíží se. Jsou to malé černé obláčky. Protiletadlové dělostřelectvo se probralo a posílá mi smrtonosné pozdravy. Pozice zaznamenány, mizím pryč. Buuum - sakra to bylo blízko. Kličkuji po obloze jak zajíc na honu. Na rozdíl od něj mi to ale vychází. Měním rychlost a výšku a těším se až budu pryč.

Souboj

Dělostřelecká palba pomalu ustává. Koukám nalevo, koukám napravo a černé obláčky výbuchů mizí. Podívám se znovu doleva. Náhle se mi zdá se mi, že jsem koutkem oka něco zahlédl. Podívám se doprava a pravé křídlo je nějaké jiné. To není od flaku, to jsou díry po KULKÁCH!!! Sakráááá. Knipl rvu rychle do strany a díky tomu, že jsem se i já naklonil do strany, tak jedna kulka udělala dírku do čelního větrného štítku. Kdybych to neudělal, tak ta dírka mohla být v mé hlavě.
Po pár manévrech se otáčím. Za mnou je nepřátelské letadlo. Na co jsem myslel, že jsem se zapomněl rozhlížet. Lelkovat o chvilku déle, tak už jsem neměl čím myslet. Při té představě mě polil pot. Začal boj o život. Primárně tedy o ten můj. Lítal jsem po obloze jako divý. Ohlížel jsem se a k mému potěšení jsem zjistil, že mi přestává stačit. Pomalu jsem začínal mít navrch. Začali jsme létat v kruhu. To byla od něho ale velká chyba. Já totiž vím, že můj letoun točí zatáčku lépe než ten jeho. Já to vím a jestli to ví i on, tak je mu jasné jakou chybu udělal.
Ještě pár zatáček a budu za ním. Teď už mu to určitě došlo. Už sem za ním. Snaží se, ale je to nějaký nováček. Mačkám spouště kulometů. Zbraně zarachotili a nepřátelský letoun se převrátil na stranu a řítí se dolů k zemi. Za sebou táhne slabou stužku kouře. Koukám po něm a za chvíli se na zemi objevil výbuch. Další sestřel. Rozhlížím se po obloze, ale ta vypadá opět prázdně. Snažím se zaclonit rukou slunce, abych nebyl překvapen. Zdá se mi, že jsem zahlédl ve slunci blížící se tečku.

Další nepřítel

Udělám obranný manévr a nepřátelská dávka mi rozpárala bok letadla a rozbila palubní přístroje. Dneska mám štěstí v neštěstí. Začíná další kolotoč. Naše pozice se střídají. Každou chvíli má někdo navrch, ale ani jeden z nás není schopen získat rozhodující převahu. 

Nakonec jsme se dostali zase do kruhu. Létáme přesně na opačné straně kruhu. Nikdo z nás není schopen získat výhodu. Tak si ho prohlížím. I on si mě prohlíží. Koukáme na sebe. Zkoumám označení jeho letadla. Je to velitel na podobné úrovni jako já. Bude to jeden z těch prvních dobrovolníků. Jako já! Třeba jsme si podobní ještě víc, ale to se zjistit nedá. 

Asi je zabrán do podobných myšlenek jako já a díky tomu dělá chybu. Moc přitáhl, ztratil rychlost a musel vypadnout z kruhu. Míří dolů aby nabral ztracenou rychlost. Mám šanci ho dostat. Bohužel je to on nebo já.
Podařilo se mu nabrat rychlost. Já jsem se za ním udržel a díky vyšší rychlosti se k němu blížím.Už jsem za ním. Už jsem blízko. On ale letí rovně i když ví, že jsem za ním?!
Letí rovně a nesnaží se bránit. O co mu jde? Jsem přece kousek za ním. Mám ho plný zaměřovač. Dávám prst na spoušť. Koukám na něj a on se na mě otočí. Jsem tak blízko, že vidím výraz jeho obličeje. Je unavený a v jeho očích je smířlivý pohled. Už ho nebaví žít. Ztratil chuť se o život rvát. Jeho oči to říkají jasně: "Vzdávám to, vítězství je tvoje."
Dávám prst ze spouště. Nemám chuť bojovat. Proč se zabíjíme? Vždyť já už ani nevím kdo si začal. Kdo na koho zaútočil. Najednou mi to je jedno. Chci žít. Chci s ním jít na víno a ne po sobě střílet. Hlavou mi proběhne myšlenka: "Kašlu na to. Nechám ho ať o tom může po válce vyprávět svým dětem. Třeba se i setkáme." Dávám ruku dolů a tlačím na knipl a letím domů.
Jak dal ruku dolů, tak mu hlavou proběhla další věc. Tou věcí nebylo nic jiného než - kulka.

Konec

Mozek, kterým ještě před malou chvílí proudily vzletné myšlenky o míru, přátelství a tak, vyndala kulka z hlavy a přemístila ho na čelní štítek letadla. Z myslícího orgánu se stala beztvará hmota, s kterou si pohrával vítr.
Asi by mu bylo jedno, kdyby měl možnost dozvědět se to, kdo ho zabil. Kdo vystřelil tu kulku s jeho jménem. On teď padal z oblohy - s dírou v hlavě. Jeho tvář však zářila tou poslední myšlenkou, kterou mozek před svým přemístěním vytvořil. Na tváři měl šťastný výraz.
Ten kdo ho zabil, to do hlášení nedá ze dvou důvodů. První důvod je ten, že byl pár minut potom sestřelen a na základnu se nevrátil. A ten druhý je ten, že to byl nováček z jeho letky, který ho chtěl "zachránit" ale místo nepřítele před ním, trefil svého velitele.
Jak někdo řekl, říká, nebo určitě řekne: "...válka je vůl...".
Jo, jo: "...vítězství se blíží..."