Mlha

Přibližně od jedenácté hodiny večerní se začalo měnit počasí. Konečně padal sníh. Nejen, že letošní zima byla podivně teplá, ale i suchá. Kolem druhé hodiny ranní se pomalu začala zvedat teplota a ke sněhovým vločkám se postupně přidávaly dešťové kapky. Když hodiny na kostelní věži odbily pět hodin, tak se ulice začaly postupně plnit lidmi. Ti neochotně vylézali ze svých vyhřátých příbytků a vydávali se na cestu do svých zaměstnání. Někteří měli to "štěstí", že cestovali do práce různými dopravními prostředky. Nejlépe na tom byli ti, co jeli vlastním automobilem. Štěstí to pro ně bylo v tom smyslu, že v tom vlezlém počasí strávili pouze malou chvíli. Ti co neměli to "štěstí" museli jít pěšky. Ovšem měli zase jednu výhodu a to v tom, že pracovali blízko svého domu a cesta jim netrvala dlouho. Takže pojem štěstí je relativní.
Toho rána se vydal do práce i František Haman.

U snídaně shlédnul ranní zprávy. Poté se pořádně oblékl a vyrazil na cestu. V místní pekárně si koupil své oblíbené pečivo. Cestou do práce potkal černé ptáky a ti ho párkrát vylekali. Jeho racionální rozum ho ale přesvědčil, že se nemá čeho bát. Došel na konec města a budovu, kde pracoval, měl již na dohled. Náhle se před ním vytvořila hustá mlha. Pro něj to vypadalo, jako kdyby někdo před ním otevřel hrnec s vařící vodou a ta pára se valila přímo na něj. Vstoupil do ní. V tu chvíli přestal pro okolní svět existovat.

Pokračoval sněhem a jeho kroky začaly váznout. Sníh se stával hlubším a chůze byla čím dál tím těžší. Mlha se začala pomalu rozpouštět a on začal rozpoznávat obrysy okolí. Záře pouličních lamp se ztratila jakmile vstoupil do té zvláštní mlhy. Vidět bylo díky Měsíci, který byl právě v úplňku. Marně přemýšlel o tom, jak to že si předtím nevšiml toho, že Měsíc tak září. Řekl si: "Asi jsem to přehlédl díky tomu, že jsem byl zabalený a sledoval jsem spíše kam šlapu a okolí jsem prostě nesledoval."
Světla postupně přibývalo a on už zcela jasně viděl, kde je. Nacházel se v poměrně hustém lese. Pomyslel si: "Kde se tady bere ten les? Vždyť už jsem měl být u práce?". Žádný rozumný důvod ho ale nenapadl. Najednou začal mít takový zvláštní pocit. Úplně jasně cítil cizí studený pohled na zátylku.

Prudce se otočil, až mu zakřupaly krční obratle, ale nikoho neviděl. Možná, možná kdyby se zahleděl lépe, viděl by ty přivřené červené a studené oči, které ho z té mlhy sledovaly. On ale nic nezahlédl. Možná to pro něj bylo i lepší.
Pokračoval dál, tím hlubokým sněhem a snažil se najít známku civilizace. Bezvýsledně. Chloupky na krku se mu ježily každou chvíli a to ho donutilo k tomu, aby se neustále ohlížel. Jakmile se ale jednou ohlédnul, už s tím nemohl přestat.

Majitel červených očí s Františkem pečlivě synchronizoval své kroky. Nechtěl ho vyděsit. Chtěl zabránit zbytečnému výdaji energie, při případné honičce po lese. Měl s tím již dlouhodobé zkušenosti.
Do temného lesa se ozývaly křupavé kroky ve sněhu, které vydával zdánlivě pouze jeden člověk. Nebo přesněji řečeno - pouze jeden tvor.

Po dlouhé době marného pátrání, začal být František unavený. Uvažoval už o tom, že si prostě sedne do sněhu a odpočine si. Alespoň na chvíli. Bylo mu to už jedno. Řekl si, že udělá ještě pár kroků a potom si odpočine. A právě v té chvíli se mlze začaly rýsovat obrysy nějaké stavby. Vydal se směrem k ní. Když k tomu dorazil, hned poznal co to je. Byl to přístřešek pro zvěř. Sedl si pod stříšku a ještě víc se zachumlal. Konečně si mohl oddechnout.

Rozhlédl se po okolí a náhle, jakoby najednou, začal být strašně unavený. Celé tělo mu ztěžklo. Oční víčka vážila snad tunu. Nešlo je udržet. Myslel si, že kouká jenom do prázdné mlhy. Při tom hleděl upřeně do hypnotizujících červených očí. Ten pohled byl omračují a uspávající. Bylo to ale velmi příjemné. Po těle se mu rozlévalo teplo. Kdyby si ale mohl uvědomit realitu, tak by mu to příjemné rozhodně nepřišlo. Vlasy by mu zešedly hrůzou a celé tělo by se chtělo dát na útěk.

Majitel hypnotizujícího pohledu se pomalu blížil a vychutnával si svou moc. Moc kterou teď měl nad tím člověkem. Nezajímalo ho kdo to je. Bylo mu jedno, kde se tam vzal. Jeho zajímalo pouze to, že tam ten člověk je.
Postupně se blížil. Mlha ho přestávala zakrývat. Jeho obrysy začaly nabývat konkrétních tvarů. Kdyby ho někdo viděl, mohl by o něm klidně říct, že je to v celku charismatický člověk. Ale každý by s ním asi nesouhlasil. Asi by měl jiný názor na to, jak vypadá charismatický člověk, ale někdo by možná pochyboval i o tom, že je to člověk.
Měsíc měl v za zády a tak jak se blížil, blížil se k Františkovi nejdříve jeho stín. Ten už se dotýkal špiček jeho bot. Kdyby byl František při smyslech, tak by už ucítil i jeho dech. Ještě pár kroků a bude u něj. Tvor už myslel pouze na svoje vítězství a polevil v koncentraci. Byl tak opojen svou mocí, že si to ani neuvědomil. Byl si jist svým vítězstvím.
František se ale začal pomalu probírat...