Přespali jsme tedy na parkovišti ve městě Marina de Pisa. Vyrazili jsme směr Livorno. Cestou jsem dostal nápad, že bychom se mohli stavit na nákup v mém oblíbeném Lidlu. Jak se ukázalo, byl to tedy super nápad.
Nakoupili jsme pečivo, meloun atd. Pečivo bylo velmi důležité v našem příběhu, ale to jsme samozřejmě nemohli tušit. Přišli jsme k pokladně, vyložili jsme zboží na pult a čekali až na nás dojde řada. Prostě klasika. Sledoval jsem prodavačku a byla taková roztěkaná. Pořád koukala kde co lítá. Dostali jsme se na řadu. Prodavačka normálně markovala věci a pak se dostala na pečivo. Byla opět hrozně zmatená. Brala si pořád takovou tu pomocnou tabulku a hledala tam to naše pečivo. Šklebila se, ptala se sousedního prodavače atd. Její chování v nás nevzbudilo důvěru a tak jsme si zkontrolovali účtenku. Měli jsme tam dva kousky za 2 eura, dohromady za čtyři. Nic takového jsme nekupovali a tak jsme vznesli dotaz. Prodavačka uznala, že tu věc máme jednou, tak ať si dojdeme vzít další. Holky se podívaly, kolik to stálo. Takže ne dvě eura, ale pouze půl. Zkrátím to. Trvalo to, ale domluvili jsme se. Nakonec nás obrala o pět centů, ale na to jsme už neměli sílu. Docela nás zajímalo, jak jí asi tak mohla dopadnout inventura. Tímto se omlouváme všem prodavačkám, o kterých jsme kdy řekli, že nejsou nejchytřejší. Tahle byla jiná liga.
V mírném šoku jsme dojeli do přístavu a čekali na nalodění na trajekt. Ve frontě s námi stálo několik čechů. To mě docela překvapilo.
Karavany nakládaly jako poslední. Najeli jsme dovnitř, do spodního patra. Pěkně nacouvat na místo a byli jsme druhý od kraje. Vystoupili jsme a šli se podívat po lodi. Čekali nás čtyři hodiny cesty. Loď se jmenovala Mega Andrea. Postupně jsme si prošli loď. Měla devět pater. Ač bylo bezvětří, tak když jsme došli na příď, tak to tam pěkně profukovalo. Nešlo tam stát rovně. Museli jsme jet pěkně rychle. Bez brýlí se nedalo koukat, jaký to byl vítr. Nakonec jsme zakotvili v baru na nejvyšším patře a dali si Aperol Spritz (nebo jak se to píše). Interiér lodi mě překvapil. Všude koberce. Jo a hlavně když jsme byli ve středu lodi, tak se to tam všechno klepalo, jako když se jede po D1. Asi mají ohnutý šroub.
Chvíli jsme koukali na přistávací manévr a pak jsme se vydali do naší garáže na palubě 3AF. Byli jsme v devátém patře a tak jsme chtěli jet výtahem. Oba výtahy nám pořád někdo bral a nestíhaly dojet až nahoru. Už jsme chtěli jít po schodech, když se otevřely dveře výtahu a vystoupila japonská skupinka. My jsme nastoupili místo nich a v zavírajících dveřích jsme ještě zahlédli jejich zmatené výrazy. Asi chtěli jet dolů a my jsme si je přivolali. Snad se dostali včas dolů a nedojeli zpátky do Livorna, kde by si museli koupit nové lístky. Výtah byl po nich ale pěkně zaprděný, takže jsme vystupovali se značným kyslíkovým dluhem. Do garáže jsme dorazili akorát. Naskákali jsme d auta a už nám ukazovali, že máme jet. Vyjeli jsme tedy na korsikou půdu. Byli jsme ve městě Bastia.
Projeli jsme tunelem pod vodou a nakoupili zásobu potravin ve velkém supermarketu. Bez problémů. Po nákupu jsme vyrazili dál. Cestou jsme se stavili na salaši, kde jsme koupili sýry. Oba byly moc dobré. Lerdamer mi smrdí, tohle vonělo.
Dojeli jsme do kempu u města St. Florent. Zaparkovali jsme a naproti nám byli v karavanu zase našinci. Je jich (nás) tady docela dost. Večer jsme se šli projít a podívat se na moře. Problém byl trochu v tom, že byla už dost tma. Nevzali jsme si ani mobil, kterým bychom si svítili. Bosky jsme trefili na pláž u moře. Brouzdali jsme se teplým mořem a koukali na osvětlené město. Při návratu Radka viděla na písčité cestě nějaký pohyb. "Je tady žába!!!". Hledal jsem ji a neviděl jsem nic. V tom mi něco zasvítilo přes rameno. Otočím se a tam tak sedmdesátiletý francouzský pár. Posvítili mi, abych našel to co hledám. Asi mysleli, že hledám minimálně nějaký drahý šperk. Já jsem jim řekl, že hledáme žábu - frog. Nic. Tak Radka použila fonetiku: "Kvá, kvá." Francouzi se dost pobavili, hlavně tedy pán. Kvá, kvá opakoval často. Pak nám pantomimicky vysvětlil, že když je kvá, kvá kaput, tak má moc dobrý stehýnka.
Zítra jedeme do Calvi.
Nakoupili jsme pečivo, meloun atd. Pečivo bylo velmi důležité v našem příběhu, ale to jsme samozřejmě nemohli tušit. Přišli jsme k pokladně, vyložili jsme zboží na pult a čekali až na nás dojde řada. Prostě klasika. Sledoval jsem prodavačku a byla taková roztěkaná. Pořád koukala kde co lítá. Dostali jsme se na řadu. Prodavačka normálně markovala věci a pak se dostala na pečivo. Byla opět hrozně zmatená. Brala si pořád takovou tu pomocnou tabulku a hledala tam to naše pečivo. Šklebila se, ptala se sousedního prodavače atd. Její chování v nás nevzbudilo důvěru a tak jsme si zkontrolovali účtenku. Měli jsme tam dva kousky za 2 eura, dohromady za čtyři. Nic takového jsme nekupovali a tak jsme vznesli dotaz. Prodavačka uznala, že tu věc máme jednou, tak ať si dojdeme vzít další. Holky se podívaly, kolik to stálo. Takže ne dvě eura, ale pouze půl. Zkrátím to. Trvalo to, ale domluvili jsme se. Nakonec nás obrala o pět centů, ale na to jsme už neměli sílu. Docela nás zajímalo, jak jí asi tak mohla dopadnout inventura. Tímto se omlouváme všem prodavačkám, o kterých jsme kdy řekli, že nejsou nejchytřejší. Tahle byla jiná liga.
V mírném šoku jsme dojeli do přístavu a čekali na nalodění na trajekt. Ve frontě s námi stálo několik čechů. To mě docela překvapilo.
Karavany nakládaly jako poslední. Najeli jsme dovnitř, do spodního patra. Pěkně nacouvat na místo a byli jsme druhý od kraje. Vystoupili jsme a šli se podívat po lodi. Čekali nás čtyři hodiny cesty. Loď se jmenovala Mega Andrea. Postupně jsme si prošli loď. Měla devět pater. Ač bylo bezvětří, tak když jsme došli na příď, tak to tam pěkně profukovalo. Nešlo tam stát rovně. Museli jsme jet pěkně rychle. Bez brýlí se nedalo koukat, jaký to byl vítr. Nakonec jsme zakotvili v baru na nejvyšším patře a dali si Aperol Spritz (nebo jak se to píše). Interiér lodi mě překvapil. Všude koberce. Jo a hlavně když jsme byli ve středu lodi, tak se to tam všechno klepalo, jako když se jede po D1. Asi mají ohnutý šroub.
Chvíli jsme koukali na přistávací manévr a pak jsme se vydali do naší garáže na palubě 3AF. Byli jsme v devátém patře a tak jsme chtěli jet výtahem. Oba výtahy nám pořád někdo bral a nestíhaly dojet až nahoru. Už jsme chtěli jít po schodech, když se otevřely dveře výtahu a vystoupila japonská skupinka. My jsme nastoupili místo nich a v zavírajících dveřích jsme ještě zahlédli jejich zmatené výrazy. Asi chtěli jet dolů a my jsme si je přivolali. Snad se dostali včas dolů a nedojeli zpátky do Livorna, kde by si museli koupit nové lístky. Výtah byl po nich ale pěkně zaprděný, takže jsme vystupovali se značným kyslíkovým dluhem. Do garáže jsme dorazili akorát. Naskákali jsme d auta a už nám ukazovali, že máme jet. Vyjeli jsme tedy na korsikou půdu. Byli jsme ve městě Bastia.
Projeli jsme tunelem pod vodou a nakoupili zásobu potravin ve velkém supermarketu. Bez problémů. Po nákupu jsme vyrazili dál. Cestou jsme se stavili na salaši, kde jsme koupili sýry. Oba byly moc dobré. Lerdamer mi smrdí, tohle vonělo.
Dojeli jsme do kempu u města St. Florent. Zaparkovali jsme a naproti nám byli v karavanu zase našinci. Je jich (nás) tady docela dost. Večer jsme se šli projít a podívat se na moře. Problém byl trochu v tom, že byla už dost tma. Nevzali jsme si ani mobil, kterým bychom si svítili. Bosky jsme trefili na pláž u moře. Brouzdali jsme se teplým mořem a koukali na osvětlené město. Při návratu Radka viděla na písčité cestě nějaký pohyb. "Je tady žába!!!". Hledal jsem ji a neviděl jsem nic. V tom mi něco zasvítilo přes rameno. Otočím se a tam tak sedmdesátiletý francouzský pár. Posvítili mi, abych našel to co hledám. Asi mysleli, že hledám minimálně nějaký drahý šperk. Já jsem jim řekl, že hledáme žábu - frog. Nic. Tak Radka použila fonetiku: "Kvá, kvá." Francouzi se dost pobavili, hlavně tedy pán. Kvá, kvá opakoval často. Pak nám pantomimicky vysvětlil, že když je kvá, kvá kaput, tak má moc dobrý stehýnka.
Zítra jedeme do Calvi.
Žádné komentáře:
Okomentovat