Ráno byl domluvený odtah na osmou hodinu. Samozřejmě, že se v tuto dobu nic nedělo. Po půl deváté přijel syn majitele, který uměl anglicky, ale byl to Mistr světa. Po včerejších dohadech, že se odtah nebude platit hotově, to po nás ráno opět chtěli. Takže velitel vozu vykonal několik dalších hovorů s českou asistenční službou, která nám stále říkala, že se to nemá platit.
Auto bylo naloženo a nás osobákem vezli do autoservisu, který se má specializovat na velká vozidla a tudíž mají velký zvedák. Cesta osobákem s italským řidičem opět nebyla nudná. Tentokrát ne díky rychlosti, jako s taxikářem, ale díky palivu. Ukazatel paliva líně odpočíval na značce E a hladové oko již neblikalo, ale pouze svítilo. Řidič byl, ale naprosto v klidu. Jinak jsem přišel na to, že Ital nevymyslel blinkr, ale určitě vymyslel klaxon.
Nesmím ale zapomenout na člověka, díky kterému jsme tento servis objevili. Když jsme šli na bazén, tak se tak s velitelem dal do řeči prodavač lístků. No a ten byl v Praze a moc se mu tam líbilo a tak možná i díky tomu pomohl. Když to hodně zkrátí, tak vzali seznam servisů a obtelefonovávali je. Tento byl šestý v řadě. Ostatní servisy měli čas až 15. 07. takže až na konci dovolené.
Nakonec se celá posádka i s vozem přemístila do servisu. Ten jsme si museli zařídit sami, protože asistenční služba nebyla schopná to vykomunikovat. O tom jsem psal výše.
Řidič, který byl vyslán s autem (od odtahové služby) měl na lístku napsáno, s jakou hotovostí se musí vrátit. Po dalším telefonátu bylo konečně z asistenční služby zaplaceno. Nejspíš díky telefonátu přímo od ředitele. Tak další kapitola za námi.
Pánové z vrakoviště odjeli a přišel technik ze servisu. Podíval se na auto a jeho výraz nevěstil nic dobrého. Řekl: "Iveco?" Když jsme mu řekli, že je to Fiat Ducato, tak trochu pookřál. Dozvěděli jsme se, že se na to podívají v deset hodin, což bylo za 40 minut. Jak jsme již pochopili, tak v Itálii to znamená, že na to vlastně hned vlítnou.
Po dotazu na nějakou zajímavost v okolí, jsme byli nasměrováni k prohlídce Pistoia. Díky poruše, jsme se do tohoto města jeli podívat. Návštěva by nás jinak nenapadla. Včera jsme už totiž měli být na Korsice.
Tato firma byla jiný formát. Nabídli nám odvoz na autobusovou zastávku. Pán byl i vtipný. Na zastávce jsme se koukali na jízdní řád, kdy nám to jede. Najednou mi někdo klepe na rameno. Otočím se a tam stojí Italka a z jejích gest chápu, že se máme posadit a prostě počkat až autobus přijede. Prostě žít a nestresovat se.
Pistoia je ve zkratce pěkné historické město. Měli jsme super pizzu, kávu, vodu s ledem atd. To nás chránilo před vedrem, které panovalo. Bylo opět přes 40 stupňů a ve městě se to snášelo hůře než na bazénu.
Když jsme byli na zpáteční cestě, tak zazvonil telefon a přišla zpráva, v kterou jsme nedoufali. Auto je opravené. Byla to prasklá brzdová trubička.
Takže jsme doplnili zásoby a vyrazili směr Pisa. Při našem příjezdu panovala již tma. Bylo 31 stupňů. Na město strašné horko. Šli jsme se samozřejmě podívat na jejich nakloněnou věž. Já jediný jsem ji neviděl. Cestou nám pán nabízel pravé Rolexy. S díky jsme odmítli, protože nám prostě jedny hodinky stačí.
Nakloněná věž je opravdu zajímavá. Jsem rád, že jsem to viděl na vlastní oči. Jak tam neustále zavlažovali trávníky, tak tam byla strašná spousta komárů. Dokončili jsme tedy rychlou prohlídku a vyrazili k autu. Nastal čas odjezdu na přenocovací místo.
Bylo načase vyzkoušet novou aplikaci, která je určená pro cestovatele, kteří chtějí někde přespat v karavanu. Jeli jsme na jedno místo u pobřeží. Tam už ale karavan stál a tak jsme jeli dál a hledali. Povedlo se nám dostat na jedno parkoviště, kde jsem musel vystoupit a ukazovat, abychom mohli projet. Na každé straně bylo asi deset cm.
Na jednom kruhovém objezdu jsme pouštěli auto. Mimochodem, bylo už kolem půl jedenácté. Koukám do toho auta. Mladá cikánská rodina. Plné auto. Za volantem mladý kluk. Na klíně tak pětileté dítě, které řídilo a mělo dudlík v puse. Pohoda.
Nakonec jsme objevili v jedné boční uličce práydné parkoviště a ani tam nebyla značka, která by hrozila odtahem v ranních hodinách. Než jsme šli spát, tak nás navštívil jeden brouk. Zítra trajekt a tradá na Korsiku.
Auto bylo naloženo a nás osobákem vezli do autoservisu, který se má specializovat na velká vozidla a tudíž mají velký zvedák. Cesta osobákem s italským řidičem opět nebyla nudná. Tentokrát ne díky rychlosti, jako s taxikářem, ale díky palivu. Ukazatel paliva líně odpočíval na značce E a hladové oko již neblikalo, ale pouze svítilo. Řidič byl, ale naprosto v klidu. Jinak jsem přišel na to, že Ital nevymyslel blinkr, ale určitě vymyslel klaxon.
Nesmím ale zapomenout na člověka, díky kterému jsme tento servis objevili. Když jsme šli na bazén, tak se tak s velitelem dal do řeči prodavač lístků. No a ten byl v Praze a moc se mu tam líbilo a tak možná i díky tomu pomohl. Když to hodně zkrátí, tak vzali seznam servisů a obtelefonovávali je. Tento byl šestý v řadě. Ostatní servisy měli čas až 15. 07. takže až na konci dovolené.
Nakonec se celá posádka i s vozem přemístila do servisu. Ten jsme si museli zařídit sami, protože asistenční služba nebyla schopná to vykomunikovat. O tom jsem psal výše.
Řidič, který byl vyslán s autem (od odtahové služby) měl na lístku napsáno, s jakou hotovostí se musí vrátit. Po dalším telefonátu bylo konečně z asistenční služby zaplaceno. Nejspíš díky telefonátu přímo od ředitele. Tak další kapitola za námi.
Pánové z vrakoviště odjeli a přišel technik ze servisu. Podíval se na auto a jeho výraz nevěstil nic dobrého. Řekl: "Iveco?" Když jsme mu řekli, že je to Fiat Ducato, tak trochu pookřál. Dozvěděli jsme se, že se na to podívají v deset hodin, což bylo za 40 minut. Jak jsme již pochopili, tak v Itálii to znamená, že na to vlastně hned vlítnou.
Po dotazu na nějakou zajímavost v okolí, jsme byli nasměrováni k prohlídce Pistoia. Díky poruše, jsme se do tohoto města jeli podívat. Návštěva by nás jinak nenapadla. Včera jsme už totiž měli být na Korsice.
Tato firma byla jiný formát. Nabídli nám odvoz na autobusovou zastávku. Pán byl i vtipný. Na zastávce jsme se koukali na jízdní řád, kdy nám to jede. Najednou mi někdo klepe na rameno. Otočím se a tam stojí Italka a z jejích gest chápu, že se máme posadit a prostě počkat až autobus přijede. Prostě žít a nestresovat se.
Pistoia je ve zkratce pěkné historické město. Měli jsme super pizzu, kávu, vodu s ledem atd. To nás chránilo před vedrem, které panovalo. Bylo opět přes 40 stupňů a ve městě se to snášelo hůře než na bazénu.
Když jsme byli na zpáteční cestě, tak zazvonil telefon a přišla zpráva, v kterou jsme nedoufali. Auto je opravené. Byla to prasklá brzdová trubička.
Takže jsme doplnili zásoby a vyrazili směr Pisa. Při našem příjezdu panovala již tma. Bylo 31 stupňů. Na město strašné horko. Šli jsme se samozřejmě podívat na jejich nakloněnou věž. Já jediný jsem ji neviděl. Cestou nám pán nabízel pravé Rolexy. S díky jsme odmítli, protože nám prostě jedny hodinky stačí.
Nakloněná věž je opravdu zajímavá. Jsem rád, že jsem to viděl na vlastní oči. Jak tam neustále zavlažovali trávníky, tak tam byla strašná spousta komárů. Dokončili jsme tedy rychlou prohlídku a vyrazili k autu. Nastal čas odjezdu na přenocovací místo.
Bylo načase vyzkoušet novou aplikaci, která je určená pro cestovatele, kteří chtějí někde přespat v karavanu. Jeli jsme na jedno místo u pobřeží. Tam už ale karavan stál a tak jsme jeli dál a hledali. Povedlo se nám dostat na jedno parkoviště, kde jsem musel vystoupit a ukazovat, abychom mohli projet. Na každé straně bylo asi deset cm.
Na jednom kruhovém objezdu jsme pouštěli auto. Mimochodem, bylo už kolem půl jedenácté. Koukám do toho auta. Mladá cikánská rodina. Plné auto. Za volantem mladý kluk. Na klíně tak pětileté dítě, které řídilo a mělo dudlík v puse. Pohoda.
Nakonec jsme objevili v jedné boční uličce práydné parkoviště a ani tam nebyla značka, která by hrozila odtahem v ranních hodinách. Než jsme šli spát, tak nás navštívil jeden brouk. Zítra trajekt a tradá na Korsiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat