Ráno jsme vstali dle plánu. Balení máme nacvičené a tak nám to dlouho netrvalo. Po snídani jsme vyrazili kousek nad kemp, do jezírka v řece, které jsme viděli včera. Bylo krásně zelené, ale ne špinavé. Prostě hezky zabarvené. A hlavně - nikdo tam nebyl. Včera se tam nedalo zaparkovat a dnes? Dnes jsme byli sami. Asi to bylo tím, že bylo pondělí. Poslední koupání za námi jede se do přístavu. Nasazujeme kurz Bastia.
Přijeli jsme do města a šli na poslední nákup na Korsice. Na nákup věcí, které si chceme odvézt domů. Nějaké ty cidery, sýry, paštiku, víno, grilované kuře k obědu atd. Když jsme nakupovali, tak na střechu začal lehce bubnovat déšť.
Po nákupu jsme vyšli ven a začalo pršet trochu víc. Z místa z kterého jsme přijeli, se začaly tvořit mraky a tak to vypadalo, že bude poprvé (co jsme byli na Korsice) pořádně pršet. Hezky na rozloučenou, ať nám není líto, že odjíždíme.
Když jsme vykládali věci z košíku do auta, tak déšť začal houstnout. Do přístavu jsme to měli asi deset minut a trajekt odjížděl za víc než hodinu. Času spousta. Jak řekl Vlasta Burian: "Času cisterna." Jenže to by nesměl být na palubě člověk, o kterém se říká (no, on to o sobě také říká), že by mu vyrostl i trpaslík. Tedy mě!
Déšť houstnul a houstnul a k němu se přidal stále zesilující vítr. Nakonec vítr a déšť zesílili natolik, že zcestovalejší část posádky prohlásila: "Tak takovýhle déšť jsme ještě nezažili!". To mi trošku zatrnulo. Když oni říkají tohle. Tak to asi není jen takový normální déšť. Po chvíli se mi ale ulevilo, protože dodali: "Tedy vlastně zažili. To jsme jednou byli v Thajsku a tam jsme jeli na motorce, když se blížil hurikán...". Cože???!!! Tak maminko. Zhluboka se nadechněte... To jsem nějak utekl, ale tohle mi to připomnělo. No nic. Zpátky do reality.
Pršelo už pomalu vodorovně a pořád to houstlo. Bylo méně a méně vidět. Blížili jsme se k tunelu, který vede k přístavu a je pod úrovní hladiny moře.
Přijeli jsme k němu.
Blikala červená světla.
Byla před ním závora.
Spuštěná.
Zavřeli tunel! Takže musíme jet jinudy. Paráda. Super! Jo, když se cestuje (se mnou) tak se pořád něco děje.
Když jsme jeli okolo vjezdu, tak bylo vidět dovnitř. Bylo tam docela dost vody. Chápu, že ho zavřeli. Kousek za námi vjelo do tunelu hasičské auto. Jeli čerpat vodu.
Navigace nás naštěstí vedla stále do přístavu. Z kopce se ale valila spousta vody a nebylo opravdu moc vidět na cestu a na značky ještě hůř. Asi v půlce cesty do přístavu se navigace rozhodla, že na to v takovém počasí dlabe a cílová značka byla ve starém městě a ne v přístavu. Žádné: "Přepočítávám." Nic. Prostě padla. A tak se začaly hledat značky. Tedy navigátorka hledala. Řidič měl plné práce s volantem a já se snažil udělat nějaké záběry mobilem.
Značky se ale přes přívaly vody špatně hledaly a když se našly, tak se četly s velký obtížemi. Jako příklad uvedu komunikaci na jednom kruhovém objezdu.
Přijeli jsme do města a šli na poslední nákup na Korsice. Na nákup věcí, které si chceme odvézt domů. Nějaké ty cidery, sýry, paštiku, víno, grilované kuře k obědu atd. Když jsme nakupovali, tak na střechu začal lehce bubnovat déšť.
Po nákupu jsme vyšli ven a začalo pršet trochu víc. Z místa z kterého jsme přijeli, se začaly tvořit mraky a tak to vypadalo, že bude poprvé (co jsme byli na Korsice) pořádně pršet. Hezky na rozloučenou, ať nám není líto, že odjíždíme.
Když jsme vykládali věci z košíku do auta, tak déšť začal houstnout. Do přístavu jsme to měli asi deset minut a trajekt odjížděl za víc než hodinu. Času spousta. Jak řekl Vlasta Burian: "Času cisterna." Jenže to by nesměl být na palubě člověk, o kterém se říká (no, on to o sobě také říká), že by mu vyrostl i trpaslík. Tedy mě!
Déšť houstnul a houstnul a k němu se přidal stále zesilující vítr. Nakonec vítr a déšť zesílili natolik, že zcestovalejší část posádky prohlásila: "Tak takovýhle déšť jsme ještě nezažili!". To mi trošku zatrnulo. Když oni říkají tohle. Tak to asi není jen takový normální déšť. Po chvíli se mi ale ulevilo, protože dodali: "Tedy vlastně zažili. To jsme jednou byli v Thajsku a tam jsme jeli na motorce, když se blížil hurikán...". Cože???!!! Tak maminko. Zhluboka se nadechněte... To jsem nějak utekl, ale tohle mi to připomnělo. No nic. Zpátky do reality.
Pršelo už pomalu vodorovně a pořád to houstlo. Bylo méně a méně vidět. Blížili jsme se k tunelu, který vede k přístavu a je pod úrovní hladiny moře.
Přijeli jsme k němu.
Blikala červená světla.
Byla před ním závora.
Spuštěná.
Zavřeli tunel! Takže musíme jet jinudy. Paráda. Super! Jo, když se cestuje (se mnou) tak se pořád něco děje.
Když jsme jeli okolo vjezdu, tak bylo vidět dovnitř. Bylo tam docela dost vody. Chápu, že ho zavřeli. Kousek za námi vjelo do tunelu hasičské auto. Jeli čerpat vodu.
Navigace nás naštěstí vedla stále do přístavu. Z kopce se ale valila spousta vody a nebylo opravdu moc vidět na cestu a na značky ještě hůř. Asi v půlce cesty do přístavu se navigace rozhodla, že na to v takovém počasí dlabe a cílová značka byla ve starém městě a ne v přístavu. Žádné: "Přepočítávám." Nic. Prostě padla. A tak se začaly hledat značky. Tedy navigátorka hledala. Řidič měl plné práce s volantem a já se snažil udělat nějaké záběry mobilem.
Značky se ale přes přívaly vody špatně hledaly a když se našly, tak se četly s velký obtížemi. Jako příklad uvedu komunikaci na jednom kruhovém objezdu.
"Kam mám teď jet?"
"Nevím. Hele, tady je nějaký ukazatel."
Řidič přibrzdil, aby bylo více času na identifikaci značky. Tím pádem se vrstva vody ze střechy přemístila na přední sklo.
"Tak ho tedy prosím přečti!"
"To bych ráda, ale přes tu vodní stěnu vidím... Tedy nevidím ani tu značku! Víš co, tak odboč."
A tak podobně.
"Nevím. Hele, tady je nějaký ukazatel."
Řidič přibrzdil, aby bylo více času na identifikaci značky. Tím pádem se vrstva vody ze střechy přemístila na přední sklo.
"Tak ho tedy prosím přečti!"
"To bych ráda, ale přes tu vodní stěnu vidím... Tedy nevidím ani tu značku! Víš co, tak odboč."
A tak podobně.
Cesty se zužovaly až bylo místo pouze pro jedno auto. Naštěstí to byla jednosměrka. Pak jsme odbočili z rušné silnice na cestu, po které jelo jenom jedno auto. Naštěstí před námi. Bylo to malé osobní auto. Cesta vedla dolů - z kopce. Uprostřed kopce najednou auto zastavilo a začalo couvat.
"Co probohaživího blbne?!" vypadlo ze mně. My jsme tedy zastavili a couvat jsme odmítali. Něco ho tam dole očividně muselo vyděsit. Nás nic neděsilo. My jsme totiž přes ty přívaly vody nic neviděli.
Po chvíli pochopil, že se nehneme a tak začal sjíždět opět dolů. Podle bílého světla bylo jasné, že má stále zařazenou zpátečku. Když jsme dojeli dolů i my, tak jsme asi pochopili, co se mu nelíbilo. Zleva se z kopce valila voda, která dělala takovou pěknou vlnku přes sloupek.
My jsme to v pohodě jsme to přejeli a pokračovali k přístavu. Tedy snad. Blížili jsme se ke křižovatce ve tvaru T. Ten prcek to střihnul doprava. Přišel dotaz na navigátorku:
"Mám jet doprava, nebo doleva?"
Chvilka váhání. "Jede se doleva."
Tak jsme jeli. Po pravé ruce jsme mezi provazy deště viděli plachetnice, čluny atd. Byly vpravo, tudíž na správné straně. Navigátorka učinila správné rozhodnutí. Po pár metrech se na levé straně začaly objevovat restaurace. Eeeeee. Co to? Pak se po levé i pravé straně vynořil kovový plot. V hlavě mi naskočilo: "Jo tak to je v pohodě. Jsme na pěší zóně!"
Nastala jediná možná a správná reakce. Na palubě vybuchl smích. Přiznávám, že vnějšímu pozorovateli by mohl, od některých pasažérů, připadat ten smích trošičku hysterický. Třeba můj. V cestě se objevila taková plastová zábrana, kterou nám nová vlna posunula do cesty.
Řidič: "Radko? Projedeme?"
Radka otevřela dveře. Někdo vzal kýbl a nalil jí to v první sekundě za krk. A v sekundě druhé - z ní udělal Miss mokré tričko. Statečně na to nedbala a prohlásila: "Jasně. Máš tam nádherných osm až deset centimetrů."
"Ok. Díky." Jedeme dál. Vpravo lodě, vlevo zákazníci a zaměstnanci restaurací. Ti nás velmi pobaveně sledují. Nejspíš jim tam tak velké auto ještě nejelo. Je to lepší varianta než ta, kdyby měli v ruce telefon a volali policii.
Přesto každému z nás seděly v zátylku otázky: "Projedeme? Stihneme to? Nekončí ta cesta sloupkem? Nezúží se to tak, že se nevejdeme?" Měli jsme ale opět ze zadele kliku a zábradlí skončilo a my byli na silnici. Pěší zóna skončila. Po pár metrech jsme přijeli na známý kruhový objezd. Cestě do přístavu už nic nebránilo. Do odjezdu trajektu zbývalo necelých luxusních deset minut. Přijeli jsme včas a čekali ve frontě. Po nějaké době jsme se dostali na řadu. K okénku přistoupil pán ve žluté pláštěnce. Ukázali jsme mu plavenku a on nám ukázal, kam máme jet. Poděkovali jsme mu několika litry vody do obličeje, které jsme mu tam nahrnuli pomocí stěračů. On si toho ani nevšiml a šel k dalšímu autu. Byli jsme odbaveni a čekali na nalodění. Vítr a déšť ještě chvíli bičoval zemi a když to polevilo, tak jsme se šli podívat dopředu k bráně, abychom zjistili, a co se ještě čeká. Zjistili jsme, že naše loď ještě nepřijela. Kvůli vlnám ji nepustili do přístavu.
Za půl hodiny připlula. Tak jsme čekali, než začalo vykládání. Měli s něčím problém. Možná se jim posunula nějaká auta a narazila do sebe, nebo něco podobného. Prostě přístavní šuškanda. Nakonec se začalo vykládat. Auta vyjížděla, lidé vycházeli. Lidé vycházeli vysmátí, nikdo se nehroutil. Asi to bylo v pohodě.
Najeli jsme do lodi a opět to bylo jinak než jako vždy. Majitelé vozidla prohlásili, že je poprvé co jezdí s karavanem, tak nestojí na spodní palubě. Byli jsme navedeni za karavan a pak nás zvedli na plošině do patra. Zůstali jsme stát na výtahu a čekali na povolení vystoupit. Nikdo k nám nešel a tak jsme se podívali do karavanu před námi. Prázdný. Šli jsme tedy na palubu.
Trajekt vyplul s dvouhodinovou sekerou. To jsem zvědavý, kam až se nám podaří dnes dojet. Nemyslel jsem samozřejmě trajekt. Tam jsem měl celkem jasno v tom, že doplujeme do Livorna. Myslel jsem autem. Na plánované přespání v horách to nevypadalo.
Po vyplutí na moře se loď trochu kymácela, ale šlo to. Když jsme se podívali na meteoradar, tak jsme uviděli, že jedeme do bouřky. Začaly se dělat čím dál tím větší vlny, déšť zesiloval a viditelnost se zmenšovala. Radar nelhal. Jeli jsme do centra bouřky.
Seděli jsme na zádi a vedle nás pár rozjívených děcek. Jedna ukňouraná holčička náhle zmlkla. Já blbec se na ní zrovna podíval. Chytla se za břicho a dala ruku před pusu. Skrz prsty procedila obsah svého žaludku a sebe, tatínka a podlahu pokryla nedávno zakoupeným jídlem. Tohle nemám rád a tak jsem musel rychle odvrátit zrak, abych se nepřidal a personál nemusel čistit větší plochu.
Šel jsem se radši projít a koupit kávu. Chodilo se dost špatně. Když jsem seděl, tak mi to ani nepřišlo. Jít rovně prostě nešlo. Chvíli jsem plaval ze strany na stranu a s tím jsem počítal. Chvíli mi šálky s kávou putovaly ke stropu a pak k podlaze, ale donesli jsme je. Káva byla dobrá a silná. Já jsem při ní psal tyto řádky. Ostatní si četli.
Přistáli jsme v Livornu se zpožděním více než dvě hodiny. Loď vplula do přístavu a my koukali z oken a čekali až se loď natočí k molu zádí. Loď stála na místě, nic se nedělo, ale nás pustili do garáží. Čekali jsme, co se tedy bude dít. Na záď jsme z auta viděli. Byla zavřená a auta začala jezdit. Pak nás spustili dolů a my pochopili. Tato loď má otevírací i příď. Vyjeli jsme na italskou půdu.
Vyrazili jsme vstříc domovu. Kolem půlnoci se řidič stále odmítal vyměnit u řízení. Přijeli jsme na již druhou čerpací stanici, na které byla spousta parkovacích míst. Pro nás bohužel žádné volné. A tak se použila opět aplikace, která nám již jednou pomohla. Teď nám ukázala, že ve městě je velké parkoviště, které se dá použít ve dne i v noci. Jeli jsme tedy tam. Když jsme tam přijeli, tak tam již jeden karavan stál. Parkoviště to bylo velké, osvětlené a prázdné. Zaparkovali jsme na kraji u chodníku a napříč pruhy. Vedle nás byla nějaká velká a nízká budova. Zatáhli jsme okna a šli spát. Zítra bychom měli dorazit domů.
Tak dobrou noc.
"Co probohaživího blbne?!" vypadlo ze mně. My jsme tedy zastavili a couvat jsme odmítali. Něco ho tam dole očividně muselo vyděsit. Nás nic neděsilo. My jsme totiž přes ty přívaly vody nic neviděli.
Po chvíli pochopil, že se nehneme a tak začal sjíždět opět dolů. Podle bílého světla bylo jasné, že má stále zařazenou zpátečku. Když jsme dojeli dolů i my, tak jsme asi pochopili, co se mu nelíbilo. Zleva se z kopce valila voda, která dělala takovou pěknou vlnku přes sloupek.
My jsme to v pohodě jsme to přejeli a pokračovali k přístavu. Tedy snad. Blížili jsme se ke křižovatce ve tvaru T. Ten prcek to střihnul doprava. Přišel dotaz na navigátorku:
"Mám jet doprava, nebo doleva?"
Chvilka váhání. "Jede se doleva."
Tak jsme jeli. Po pravé ruce jsme mezi provazy deště viděli plachetnice, čluny atd. Byly vpravo, tudíž na správné straně. Navigátorka učinila správné rozhodnutí. Po pár metrech se na levé straně začaly objevovat restaurace. Eeeeee. Co to? Pak se po levé i pravé straně vynořil kovový plot. V hlavě mi naskočilo: "Jo tak to je v pohodě. Jsme na pěší zóně!"
Nastala jediná možná a správná reakce. Na palubě vybuchl smích. Přiznávám, že vnějšímu pozorovateli by mohl, od některých pasažérů, připadat ten smích trošičku hysterický. Třeba můj. V cestě se objevila taková plastová zábrana, kterou nám nová vlna posunula do cesty.
Řidič: "Radko? Projedeme?"
Radka otevřela dveře. Někdo vzal kýbl a nalil jí to v první sekundě za krk. A v sekundě druhé - z ní udělal Miss mokré tričko. Statečně na to nedbala a prohlásila: "Jasně. Máš tam nádherných osm až deset centimetrů."
"Ok. Díky." Jedeme dál. Vpravo lodě, vlevo zákazníci a zaměstnanci restaurací. Ti nás velmi pobaveně sledují. Nejspíš jim tam tak velké auto ještě nejelo. Je to lepší varianta než ta, kdyby měli v ruce telefon a volali policii.
Přesto každému z nás seděly v zátylku otázky: "Projedeme? Stihneme to? Nekončí ta cesta sloupkem? Nezúží se to tak, že se nevejdeme?" Měli jsme ale opět ze zadele kliku a zábradlí skončilo a my byli na silnici. Pěší zóna skončila. Po pár metrech jsme přijeli na známý kruhový objezd. Cestě do přístavu už nic nebránilo. Do odjezdu trajektu zbývalo necelých luxusních deset minut. Přijeli jsme včas a čekali ve frontě. Po nějaké době jsme se dostali na řadu. K okénku přistoupil pán ve žluté pláštěnce. Ukázali jsme mu plavenku a on nám ukázal, kam máme jet. Poděkovali jsme mu několika litry vody do obličeje, které jsme mu tam nahrnuli pomocí stěračů. On si toho ani nevšiml a šel k dalšímu autu. Byli jsme odbaveni a čekali na nalodění. Vítr a déšť ještě chvíli bičoval zemi a když to polevilo, tak jsme se šli podívat dopředu k bráně, abychom zjistili, a co se ještě čeká. Zjistili jsme, že naše loď ještě nepřijela. Kvůli vlnám ji nepustili do přístavu.
Za půl hodiny připlula. Tak jsme čekali, než začalo vykládání. Měli s něčím problém. Možná se jim posunula nějaká auta a narazila do sebe, nebo něco podobného. Prostě přístavní šuškanda. Nakonec se začalo vykládat. Auta vyjížděla, lidé vycházeli. Lidé vycházeli vysmátí, nikdo se nehroutil. Asi to bylo v pohodě.
Najeli jsme do lodi a opět to bylo jinak než jako vždy. Majitelé vozidla prohlásili, že je poprvé co jezdí s karavanem, tak nestojí na spodní palubě. Byli jsme navedeni za karavan a pak nás zvedli na plošině do patra. Zůstali jsme stát na výtahu a čekali na povolení vystoupit. Nikdo k nám nešel a tak jsme se podívali do karavanu před námi. Prázdný. Šli jsme tedy na palubu.
Trajekt vyplul s dvouhodinovou sekerou. To jsem zvědavý, kam až se nám podaří dnes dojet. Nemyslel jsem samozřejmě trajekt. Tam jsem měl celkem jasno v tom, že doplujeme do Livorna. Myslel jsem autem. Na plánované přespání v horách to nevypadalo.
Po vyplutí na moře se loď trochu kymácela, ale šlo to. Když jsme se podívali na meteoradar, tak jsme uviděli, že jedeme do bouřky. Začaly se dělat čím dál tím větší vlny, déšť zesiloval a viditelnost se zmenšovala. Radar nelhal. Jeli jsme do centra bouřky.
Seděli jsme na zádi a vedle nás pár rozjívených děcek. Jedna ukňouraná holčička náhle zmlkla. Já blbec se na ní zrovna podíval. Chytla se za břicho a dala ruku před pusu. Skrz prsty procedila obsah svého žaludku a sebe, tatínka a podlahu pokryla nedávno zakoupeným jídlem. Tohle nemám rád a tak jsem musel rychle odvrátit zrak, abych se nepřidal a personál nemusel čistit větší plochu.
Šel jsem se radši projít a koupit kávu. Chodilo se dost špatně. Když jsem seděl, tak mi to ani nepřišlo. Jít rovně prostě nešlo. Chvíli jsem plaval ze strany na stranu a s tím jsem počítal. Chvíli mi šálky s kávou putovaly ke stropu a pak k podlaze, ale donesli jsme je. Káva byla dobrá a silná. Já jsem při ní psal tyto řádky. Ostatní si četli.
Přistáli jsme v Livornu se zpožděním více než dvě hodiny. Loď vplula do přístavu a my koukali z oken a čekali až se loď natočí k molu zádí. Loď stála na místě, nic se nedělo, ale nás pustili do garáží. Čekali jsme, co se tedy bude dít. Na záď jsme z auta viděli. Byla zavřená a auta začala jezdit. Pak nás spustili dolů a my pochopili. Tato loď má otevírací i příď. Vyjeli jsme na italskou půdu.
Vyrazili jsme vstříc domovu. Kolem půlnoci se řidič stále odmítal vyměnit u řízení. Přijeli jsme na již druhou čerpací stanici, na které byla spousta parkovacích míst. Pro nás bohužel žádné volné. A tak se použila opět aplikace, která nám již jednou pomohla. Teď nám ukázala, že ve městě je velké parkoviště, které se dá použít ve dne i v noci. Jeli jsme tedy tam. Když jsme tam přijeli, tak tam již jeden karavan stál. Parkoviště to bylo velké, osvětlené a prázdné. Zaparkovali jsme na kraji u chodníku a napříč pruhy. Vedle nás byla nějaká velká a nízká budova. Zatáhli jsme okna a šli spát. Zítra bychom měli dorazit domů.
Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat